Fascinace

Rozverná hybridní opera o architektce buduje napětí mezi destrukcí a stavěním. V konfliktu exaltovanosti a věcnosti zdůrazňuje nenahraditelnost prožitku fyzického kontaktu s vnějškem a rozlití pohledu do krajiny. Carla v opozici ke kolegům, kteří – téměř jako by byli z jiné planety – plánují vše za zdmi laboratoří, vnímá, že i vítr může být sochařem.

Kritická úvaha nad nelegální těžbou vzácných kovů v krutých pracovních podmínkách se proplétá se sledováním průzkumu Měsíce. Dva motivy protkané otázkou o ceně za pokrok – dobývaná planeta a zmožení horníci, kteří prohrabávají vyčerpaná naleziště zlata v Africe – poutají pozornost k etickému rozměru využívání přírodních zdrojů.

Deníkový film vychází z dopisu, který zanechává filmařka matce, aby jí vysvětlila, proč cestuje na Filipíny nalézt svoji rozvětvenou rodinu. Uvažuje o zemi svého původu, jejímž jazykem tagalog (jeden ze dvou úředních jazyků na Filipínách) nemluví, tedy spíše v obrazech než slovech. Artefakty filmového materiálu pak přepisují části záznamů cesty, tak jako vzpomínky vyznačují pouze fragmentární znalosti uchovávané v diaspoře.

Záznam myšlenek a pocitů člověka po nehodě, který utrpěl krvácení do mozku a otřes mozku, vypovídá o zpracovávání traumatu, pocitů zmatení a proměny osobnosti skrz pozvolné poznávání zranitelnosti.

Hybridní osobní esej se vydává do hlubin krajiny, z níž před 80 lety odešli filmařovi prarodiče v rámci jedné z kolonialismem motivovaných vln migrace. Pátrá po vzpomínkách a asociacích, bloudí opuštěným městem, snaží se napojit na obraznost a myšlení svých předků a dívá se dovnitř vlastního vnímání, reflektuje stopy inspirací i ducha zkoumaných míst.

Asketicky působící obraz vykrajující siluety pohybujících se postav mapuje choreografii pohybů v nejrušnějším ekonomickém centru Manily Divisoria. Procesem videomappingu autor zpracoval stopu svého průchodu frenetickou čtvrtí, vymazáním pozadí položil důraz na choreografie hemžících se lidí a vlnění jejich trajektorií v každodenním shonu.

Kosmický horor zkoumá prvky a hmotu takzvané neživé přírody, které se stávají aktéry a utváří nový ekosystém. Proud do sebe zakleštěných zobrazení fluidních materiálů doprovází zneklidňující zvuková stopa, která zesiluje nejistotu, zda sledujeme kosmogonickou, či eschatologickou vizi.

Skrze tzv. eco-processing, tedy ruční zpracování filmového materiálu působením organických materiálů, zde například různých druhů ovoce či kávy a vína, autorka skládá koláž evokující roztřepenou hranici mezi spánkem a bděním, kdy se tělo odevzdává nehybnosti a mysl se rozpohybovává do neprobádaných asociací.

Lyrická úvaha nad komodifikací náklonnosti se odehrává mezi různorodě efektními podobami uhlíku. Zvuky rozložené na akustickou a syntetickou část, komponované do naléhavé básně, doprovází obrazy převzaté z dokumentárních i fikčních tvarů a skládané do vizuálních úvah o světle, jeho lomu a rozkladu. Zvukové detaily se slévají do prostorového útvaru a náhodnost ústí v pevnou strukturu.

Znepokojivá dystopická esej stylově inspirovaná filmem Rampa Chrise Markera. Recyklací fotografií z osobních alb, reklamních záběrů a vědeckých snímků, které do různé míry manipulují nástroje umělé inteligence, vypráví příběh ženy v budoucnosti bez Slunce, na vyprahlé Zemi proměněné v poušť, a kriticky i ironicky zkoumá vztah lidstva k technologiím.

Výtvarně propracované performativní ztvárnění projevů, které na konferenci kulturních pracovníků v bývalé Jugoslávii v roce 1985 pronesli umělci, kurátoři a kulturní diplomaté z evropského jihu, středního i dálného východu, kdy navrhovali strategie sebeurčení a důraz na autonomii nezápadních umění. Překlad těchto poselství do akustických, choreografických a architektonických struktur posiluje také ženský hlas chybějící v tradičních vyprávěních o budování dnešní podoby světa.

Jeden ze základních mechanismů umožňujících promítání filmů, který pak diváctvo vnímá jako sled pohyblivých obrazů, je zde objektem zobrazení – skrz mechanické části i předvedení svého fungování – v koláži obrazů přetištěných do digitálního toku.

Soukromými filmovými záběry z armádního výcviku pilotů bojových letadel prostupují mámivé detaily záchvěvů motýlích křídel. Ladný let je ztrpčovaný zvědoměním navigačních úkonů jakožto přípravy na zaměřování cílů a válečné zapojení strojů.

Obraznost sámské kultury pracuje s krajinou proměňovanou mrazem, tříštivou rozlehlostí, zamrzající a rozlévající se vodou. Básnivě zde komunikuje s joikem, tradiční formou písně v sámské hudbě. S melodií vyluzovanou hudebníkem Ánnámáretem za doprovodu Ilkky Heinonena hrajícího na karelskou smyčcovou lyru jouhikko, která vstupuje do zvukového pozadí, vytvořeného hudebníkem Turkkem Inkilä. Nuppi bealde je píseň, v níž se zrodí duchové Saiva, jezera se dvěma dny.

V typickém rukopisu kolektivu Los Ingrávidos skrze hromadění vizuálně výrazných prvků, zde zorniček očí lidí i zvířat, zachycených na filmový materiál, vzniká díky spojení s hypnotizujícím bubnovým doprovodem rituální artefakt navádějící k tanci a transu. Iniciační skladba odkazující k podobám vědomí a vidění předků se stává tekutou liturgií.

Portrétní momenty sesbírané napříč světem nesou mohutné situace a vystupují ze sevření obrazu výrazem, slzou, plamenem, šrámem či pozicí těla. Pohledy a gesta směřující za rám fotografie ohromují i otřásají, dokumentární i fiktivní výjevy zvýrazňují stopy po živlech či krutosti, ale také působivé projevy souladu a souznění. Jediné okénko nese tíhu nebo rozlet dramatického příběhu.

Elegie za neexistující zemi zkoumá hypotézu, že zpřetrhání pouta s minulostí může být cestou k nové identitě. Vynalézavým vyprávěním spojuje přes časovou vzdálenost vietnamsky mluvící Kosovanku a amerického vojáka ve Vietnamu, které překvapí nová zkušenost s jazykem, ovlivňující jejich paměť i čtení světa a vztahů.

Průzkum pocitů dezorientace a znejistění skrz otázky pokládané fiktivním bytostem, vysídleným z nehostinného prostředí. Důmyslná found footage koláž vrství obrazy z různých dob a zdrojů, aby parodicky vykreslila možná budoucí dění ovládaná dezinformacemi a prožíváním přítomnosti cizorodých prvků, pohybů, anatomií a gest.

Herbář odrůd šeříků se otevírá historickým i etymologickým vyprávěním a umožňuje nahlédnout důsledky koloniální historie, objektivizaci žen i komodifikaci přírodních statků. Slečna Kim, název šeříku přivezeného do Ameriky z Koreje a pojmenovaného americkým botanikem, je pejorativní archaický výraz s konotací úslužné ženy v typicky sekretářské pozici. Skrz katalogizaci rostlin a věcí autorka usiluje o vytvoření nového, mnohoznačného a svobodného názvosloví.

Architektura idylických krajin, zvláštních místností a idealizovaných až abstrahovaných obytných prostorů kloubí známé detaily s neznámými zákoutími a zkoumáním budov i liminálních oblastí mezi nimi. Skrze pohyby vpřed a vzad po těchto zónách nasvětluje vzpomínky a možné odpovědi na otázku, co je domov.

Snová dekonstrukce ženského těla v pohybech a bloudění prostory i v konfrontaci s vizuálními trhlinami. Lyrická skladba nechává plochy a gesta rozlévat se do ploch hledání a usouvztažňuje je do celku ovládnutí prázdna fyzickou přítomností.

Kritická analýza výjevu oddychu na pláži. Žánr fotovideografie pomocí rozpohybování a rozkladu statického obrazu mění idylu v sérii zneklidňujících trhlin, posunů a pohybů, které pohodu rozkládají do mřížky prosluněných barev a bortících se ploch.

Šály obrazové sítě zabalují a překrývají prvky v krajině, rozložené na strukturu plátů, výřezů a barev. Výtvarná díla ve volném prostoru jsou transponována do soustav obrazových a zvukových prvků a potulky místem se stávají dobrodružstvím prodírání se záhyby ptačích perspektiv, světelných kompozic a 3D skenů objektů vyčnívajících z nerovných povrchů.

Obrazy uzbeckého folklóru prostupují příběhem autorky s motivem traumatu. Úvahu o sebepřijetí a uvědomění si vlastní síly propojuje s kulturním sebeurčením a nutností osobní i kolektivní odolnosti. Vyprávění utkané z motivů tradiční uzbecké kultury, skrze materiály převzaté z různých zdrojů včetně archivních uzbeckých filmů a fotografií, se odvíjí v sugestivním zvukovém designu.