násilí

Jednou z vlastností, která je ve východoevropské kultuře zakořeněna nejvíce, je pohostinnost. Přivítat hosta, prostřít mu stůl a zajistit, aby se vracel domů sytý a spokojený. Co když k nám však host vtrhl bez pozvání a jeho hlad nelze ukojit, ať se snažíme sebevíc? Taňa Ličevskaja od začátku války na Ukrajině zaznamenává první události na luniněcké letecké základně v Bělorusku a černá polévka, kterou zároveň vaří nezvaným hostům ze sousední země, se stává symbolem odporu„Vloupal se k vám domů bez zaklepání, má hlad a doufá, že ho nakrmíte. Vždycky měl hlad a rád rozšiřuje hranice svého apetitu. Tento hlad má temnou historii osvobozeneckých válek, mírových a protiteroristických operací.“

Po první světové válce vzrůstá nacionalismus finské společnosti a s ním i potřeba vytvoření bojeschopného národa. Jednou ze strategií tehdejší vlády a propagandistů je indoktrinace dětí a mládeže, společně s jejich výchovou k lásce k národu a nenávisti k nepříteli. Snímek pomocí archivních záběrů, rádiových záznamů, fotografií, ale i autentických deníkových zápisů finských dospívajících vykresluje, jak může státní moc zneužívat dětské nevinnosti a tvárnosti k dosažení svých politických a válečných cílů. Vytváří se tak paralela mezi historickou skutečností a mladistvými bojovníky dnešních válek. „Musí pouze věřit, poslouchat a bojovat. Naším bitevním polem je duše finské mládeže.“

Režisér Tomáš Hlaváček volně navazuje na časosběrný dokument Bydlet proti všem, v němž zachytil spor okolo brněnského projektu Rapid Re-Housing. Tématem důstojného bydlení pro rodiny v nouzi se zabývá také Dům bez východu. Lidé obývající nájemní byty v brněnské „Kuncovce“ chtěli teplou vodu, elektřinu a férové jednání. Od majitele, který podle vlastních slov „nemá rád barevný“, se místo toho dočkali šikany a vyhrožování. Policie ani město jim nepomohly. Kvůli boji za svá práva proto spojili síly s aktivisty a právníky. Mnohaměsíční konflikt se soudní dohrou Hlaváček zaznamenává jako angažovaný pozorovatel. "Když jsem poprvé vkročil do toho domu, tvrdě jsem narazil na propast mezi teoretickým rozuměním a reálným prožitkem extrémní chudoby a nerovnosti, které úděl obyvatel vrhají do žité bezvýchodnosti. Pozoroval jsem prostor, kde obhajoba vlastních práv, natožpak lidské důstojnosti, je natolik drahá a nebezpečná, že její domáhání se rovná existenčnímu ohrožení sebe a rodiny. Na Kuncovce jsem poznal, že být chudý znamená stát se komoditou zneužívání, kterou nikdo nechce slyšet, neboť chudoba je už sama o sobe proviněním. Nešlo tak otočit hlavu a dělat, že tento svět neexistuje." - Tomáš Hlaváček

Olga Černych chtěla původně natočit portrét své matky. V únoru 2022 ovšem Rusko znovu napadlo Ukrajinu a všechno se rozpadlo. Režisérčin trojgenerační kaleidoskop vzpomínek je snahou najít pevný bod tváří v tvář nejisté budoucnosti. Její videohovory s matkou a babičkou jsou prokládány fotografiemi a filmy z rodinného archivu i reportážními obrazy současné ukrajinské každodennosti. Koláž minulých a přítomných příběhů tří žen a jedné země prostupuje především pocit stesku a ztráty. Současně ale vypovídá o odvaze a vzdoru národa, který opakovaně čelí vnějšímu tlaku.„Hodně jsme pracovali na rovnováze mezi portrétem země a historií tohoto města a ponořením do rodinného příběhu, protože jsme nechtěli historický film.“Zdroj citátu: Variety

V roce 2017 došlo k sebevraždě oběti pedofilního kněze Jamese Brzyského, který v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století ve Filadelfii zneužil podle některých odhadů nad sto chlapců. Jedním z přeživších je i komik Gerad Argeros, který před publikum předstupuje nahý, doslova i symbolicky. Jeho katarzní stand-up show je autoterapií i kolektivní léčbou. Mluvit znamená nenechat zlo vyhrát.„Stojím tu před vámi nahý a je mi jedno, co si myslíte o mém malém penisu. Jsem tu, abych vám řekl, co se stane s dětmi, které jsou znásilněny. Prostě zmizí.“

„Pokud je dům jako naše tělo, kde je umístěno jeho srdce?“, ptá se vypravěčka filmu, která je zároveň jednou z obyvatelek dotyčného domu. Zatímco ji a jejího partnera pozorujeme při všednodenních činnostech, je v náznacích odhalována násilná historie daného místa, které se po letech vrací k životu.

Khlong Toei je jedna z centrálních čtvrtí Bangkoku, kde se nachází největší slum exponenciálně rostoucí thajské metropole. Místo, které pojme 100 tisíc obyvatel, by na první pohled mohly charakterizovat chaos, přelidněnost a znečištění. Čistá, imerzivní observace autorské dvojice Bêky & Lemoine zachycující rytmy denního i nočního života tohoto fascinujícího prostředí však dokazuje, že jde ve skutečnosti o živoucí organismus, v němž panuje řád a čas plyne pomalu, ale jistě. Prostředky soukromé i městské dopravy, které bez ustání přijíždějí a odjíždějí, cyklus rodícího se a zanikajícího života uprostřed obrovského trhu, jenž je tepajícím srdcem čtvrtě a původcem nejrozmanitějších mezilidských interakcí, úklidové čety zodpovědné za jeho čistotu i systematizovaný prostor, dětské hrátky a společná konzumace jídla v úzkých uličkách a útulných místnostech, jež sdílejí celé rodiny –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ to vše jsou lidsky jemné, a zároveň autenticky syrové obrazy všedního dne, které nabourávají stereotypní představu o životě ve slumech.„Film dekonstruuje klišé spojovaná se slumy, jako je násilí, gangy a nelegální obchod, ale zároveň se plně ponořuje do životních podmínek, každodenního rytmu, mikroekonomiky a sousedských vztahů, které tuto komunitu spojují.“

22. září 1998 byli ve svém domě v Kermánu brutálně zavražděni íránský básník Hamid Hajizadeh a jeho devítiletý syn Karun, jehož jméno symbolicky odkazuje k nejdelší íránské řece. Dokumentární snímek vycházející z výpovědí pozůstalých se snaží o citlivou rekonstrukci jedné z mnoha hrůzných, politicky motivovaných událostí, které se v Íránu odehrály na sklonku minulého století, a vtahuje nás do osudného dne i pomocí detailního zachycení objektů v Hamidově pracovně.„A zeptal se, co z toho mučí to druhé; Místa nebo vzpomínky…?“ — Shahriar MandanipourZdroj citátu: Berlinale Talents

Během letních prázdnin roku 1994 došlo v rakouských Alpách k aktu sexuálního násilí. O devatenáct let později režisér Philip Treschan v dokumentární eseji konfrontuje matku se svým traumatem. Rodinné album představuje nostalgickou iluzi, bránu k nevyřčené realitě i nástroj k intimnímu rozhovoru s minulostí a skládání střípků paměti do srozumitelného celku.„Paměť není neměnná nádoba, která přenáší minulost do přítomnosti; paměť je proces, nikoli věc, a v různých časových okamžicích funguje různě.“Zdroj: Philip Treschan

Třináctého prosince 1981 bylo v celém Polsku přerušeno telefonní spojení. V ulicích měst se objevily tanky. V platnost vešel zákaz nočního vycházení. Vláda generála Jaruzelského totiž v reakci na rostoucí vliv odborového hnutí Solidarita vyhlásila výjimečný stav. Střihový dokument Tomasze Wolského využívá méně známých archivních záběrů, aby tuto vypjatou kapitolu polské historie zasadil do širších souvislostí. Do koláže stříhané s citem pro absurdno ovšem nezařazuje jen proslovy politiků a dramatické střety občanů s represivním aparátem. Mýtus o národu, který trpěl pod totalitní nadvládou, nabourává obrazy všedního života. Mnozí Poláci jsou v souladu s vládní propagandou přesvědčeni, že opozice mohla rozpoutat občanskou válku. Jiné trápí víc prázdné regály než nesvoboda. Všudypřítomní policisté a vojáci se stávají stejně samozřejmou součástí socialistické reality jako fakt, že obchod s botami prodává kuřata. Celou situací se paradoxně zdá být nejvíc znepokojen zahraniční zpravodaj. Portrét rozdělené země, jehož tragikomičnost spočívá i v tom, jak je nadčasový, uzavírá Wolského historickou trilogii (viz Zwyczajny kraj (2020) a 1970 (2021)).„Tentokrát jsem chtěl s archivním materiálem zacházet jako s free jazzem. To se odrazí i v soundtracku.“Zdroj citátu: Variety

Záběry všedních dní jedné obyčejné ukrajinské rodiny pocházející z města Svitlodarsk v Doněcké oblasti ukazují život poznamenaný ruskou okupací, kdy se válečný stav stal normou. Snímek dává do kontrastu dětské hry, psaní domácích úkolů a večeře při televizi s panoramatem rozbombardovaných budov města duchů.„Ve válce a armádě je nejhorší smrtelné ticho. Když je ticho, něco se vždy chystá.“

Čtyři mladí ukrajinští filmaři se během první vlny koronaviru vydávají do ústraní na venkov, aby pracovali na svých uměleckých projektech. Tam, kde hledali klid a únik od pandemických restrikcí, nalézají nakonec mnohem víc. Filmový deník, ve kterém režisérčin hlas promlouvá k nadčlověku v sobě, se stává nejen záznamem tvůrčího vývoje a hledání, ale i popisem bolestivé cesty za poznáním vlastního nitra. Titulní separace se netýká jen prostorového a vztahového vzdalování mezi jednotlivci, ale chápat ji můžeme i v koordinátech oddělování jednotlivých vrstev osobnosti v procesu sebepozorování.„Separace je přirozený proces ničení, který odhaluje člověka a nechává ho o samotě.“Zdroj: IMDb

Když začaly ruské rakety létat nad jejich hlavami, sbalila si režisérka filmu pár nejnutnějších věcí a rozjela se z oblasti bezprostředního ohrožení za svými stárnoucími rodiči, žijícími více ve vnitrozemí. Válka ji ovšem brzy dohnala i tam. Dokumentární deník z prvních dnů ruské invaze na Ukrajinu přibližuje bezprostřední reakce obyčejných lidí na hrůzy odehrávající se v jejich sousedství. S tím, jak se stupňuje konflikt, roste i napětí v domácnosti, postupně připravované o základní jistoty, jako je elektrická energie a teplo. Opustit domov ale není vůbec snadné. Navíc, kdo by se postaral o všechny ty kočky a psy, když lidé odejdou?„Příběhy rodin namačkaných v jednom domě dopadají vždycky špatně, ale tihle tři jsou ještě izolovanější. Nikdo tu není, lidé odcházejí a každodenní rozhovory se až příliš rychle mění v ostré hádky.“Zdroj citátu: Cineuropa

Každý poezii vnímáme jinak. Pro někoho je báseň rýmovaným textem, pro jiného metafyzickým zážitkem. Pro režisérku Kateřinu Dudovou je to experiment s jejími třemi blízkými lidmi, které umístí na tři dny do jedné místnosti a se zadáním napsat báseň je nechá napospas svému osudu. Občas je totiž zaznamenání reálných událostí poetičtější než báseň sama. „Dostala jsem za úkol natočit ‚filmovou báseň‘, ale nesnáším básně, a tak hledám něco… pocit, jaký bych z poezie chtěla mít, jak se cítím. Co to je báseň?” – Kateřina Dudová