aktivismus

Režisér Tomáš Hlaváček volně navazuje na časosběrný dokument Bydlet proti všem, v němž zachytil spor okolo brněnského projektu Rapid Re-Housing. Tématem důstojného bydlení pro rodiny v nouzi se zabývá také Dům bez východu. Lidé obývající nájemní byty v brněnské „Kuncovce“ chtěli teplou vodu, elektřinu a férové jednání. Od majitele, který podle vlastních slov „nemá rád barevný“, se místo toho dočkali šikany a vyhrožování. Policie ani město jim nepomohly. Kvůli boji za svá práva proto spojili síly s aktivisty a právníky. Mnohaměsíční konflikt se soudní dohrou Hlaváček zaznamenává jako angažovaný pozorovatel. "Když jsem poprvé vkročil do toho domu, tvrdě jsem narazil na propast mezi teoretickým rozuměním a reálným prožitkem extrémní chudoby a nerovnosti, které úděl obyvatel vrhají do žité bezvýchodnosti. Pozoroval jsem prostor, kde obhajoba vlastních práv, natožpak lidské důstojnosti, je natolik drahá a nebezpečná, že její domáhání se rovná existenčnímu ohrožení sebe a rodiny. Na Kuncovce jsem poznal, že být chudý znamená stát se komoditou zneužívání, kterou nikdo nechce slyšet, neboť chudoba je už sama o sobe proviněním. Nešlo tak otočit hlavu a dělat, že tento svět neexistuje." - Tomáš Hlaváček

James Joyce tvořil své monumentální dílo na podkladu Homérova eposu. Běloruský režisér se rozhodl „seškrábat“ slova z literátova textu a přes něj „psát“ vlastní novodobou odyseu. Ve svém filmu-palimpsestu se odkazuje nejen ke slavnému modernistickému románu irského spisovatele, ale hned v úvodním obraze do hry vtahuje neméně proslulý pokus o filmovou adaptaci z roku 1967. Jen Dublin nahradil Minsk a místo židovského všetečky bloudí po celý den labyrintem města Ruslyk, osobní režisér prezidenta Lukašenka. Na své postmoderní spletité pouti se potkává s lékaři, politiky, propagandisty, umělci, opilci i vyvrheli. S nimi vede rouhavé dialogy o prohnilé povaze vládnoucího režimu, ventiluje frustrace tvůrčí i osobní nebo se jen snaží vypůjčit si mobil, aby mohl zavolat domů své ženě. Přes devět hodin se odvíjející filmový kolos fascinuje všudypřítomností intenzivních momentů, skládaných za sebou s až divokou rytmickou kadencí.„Říkal jsem si, že by bylo hezké ukázat skutečný Minsk. To je jeho diss track.“Zdroj citátu: Mubi

Spojené státy americké jsou největším producentem pistácií na světě. Jejich pěstování v Kalifornii si žádá obří objemy vody, která se už přitom spoustě lidí v potřebném množství nedostává. A z rozlehlých vnitrozemských plání, plundrovaných dříve v tomto americkém státě těžbou ropy, se mezitím stávají obří průmyslové farmy. Investigativní novinář Yasha Levine na své reportážní cestě odkrývá souvislosti bezohledného kupčení s jednou z nejzákladnějších surovin. Změny v legislativě i masivní zásahy do přirozených toků totiž proměňují nejen krajinu, ale především lidskou hodnotu životadárné kapaliny.„Nejvíce mě šokuje, když porovnávám obrázky z minulosti – bujné mokřady s bohatým ptačím životem – se současnou krajinou, které dominuje průmyslové zemědělství.“Zdroj citátu: Film Fest Report

Základ konceptuálního snímku Pauly Albuquerque vychází z propagandistického dokumentu z 50. let, na nějž autorka narazila během svého výzkumu v archivu amsterdamského filmového muzea Eye. Ten pojednává o „osvětových“ kolonizačních aktivitách Nizozemska v Surinamu. Archivní záběry ukazující interakci mezi nizozemskou zdravotní sestrou a domorodými kmeny režisérce posloužily k vytvoření podvojného filmového díla, které prostřednictvím digitálního glitche nahrazujícího siluety původního obyvatelstva umožňuje upozornit na ideologičnost originálního filmu a vrátit ztracenou svrchovanost „duchům“, kteří byli po staletí chápáni jako ti podřadní.„Všimněte si, že je obrovský rozdíl v tom, jak je tělo bílého muže reprezentováno při vyčerpání… a když se podíváme na BIPOC [černí, původní obyvatelé a nebílí lidé]. Pak je tělo vždy, chudé, špinavé, nemocné. Vždy je ve vztahu k otroctví nebo kolonialismu, nebo v pozici otroctví.“ — Paula AlburqerqueZdroj citátu: Screen Daily

Novinářka týdeníku Respekt Ivana Svobodová, která se specializuje na českou dezinformační scénu, nevytváří své reportáže od stolu, ale v terénu. Pouští se do názorových střetů s lidmi, kteří věří postojům, šířeným blogery jako Vidlák. Názorová pluralita se jejich vlivem proměnila v bitevní pole, rozdělené na hodná a zlá média. Konfrontační portrét role liberálního periodika v době bujení konspirací na sociálních sítích se sociologickým přesahem pojednává o nemožnosti dialogu. Ptá se na rozdíl mezi názorem a faktem i na to, jakou autoritu respektuje ten, který je proti autoritám, a kdo je hlídacím psem demokracie.„Nevím, co je to za svět, nemyslím politicky, ale lidsky. Jak často se člověk dostane do takového vzteku, že by chtěl někoho cizího urazit?“

Snímek na pomezí reportážního filmu a video eseje sleduje jeden běžný večer s řeckou nezávislou organizací Pugnant Film Series, jež pořádá netradiční projekce pro publikum, které chce vidět to nejzajímavější ze světa nezávislého, autorského a experimentálního filmu. Tentokrát se místem cinefilního činu stávají opuštěné domy v centru Athén, jejichž prázdné prostory se promění v kinosály, které vlivem kultury a sdíleného filmového zážitku na chvíli znovu ožijí.„Prázdné domy jsou naše a my si s nimi můžeme dělat, co chceme.“

Simone, Francesca a Olivia jsou tři mladí lidé z Boloni, kteří jsou členy Strany komunistické obnovy. Plní životního elánu se účastní demonstrací a stranických mítinků a věří, že dokážou změnit současný, nelítostným kapitalismem a tlakem na výkon ovládaný svět k lepšímu. Alespoň do té chvíle, kdy se ukáže, že změnit názor starších členů a členek strany je takřka nemožné a neúspěšné pokusy o získání nových příznivců se protnou s nesnázemi v jejich osobních životech. Soudruzi a soudružky jsou empatickým časosběrným portrétem, jenž ukazuje, jak současná mladá generace vlivem sociálního tlaku a turbulentních vnitřních změn přichází o iluze a jak těžké je udržet si víru v to, co podle nás dává smysl.„Vyprávěním příběhů Olivie, Francesky a Simoneho se snažím ukázat témata, která jsou společná mnoha lidem ve věku 20–30 let: přílišnou stimulaci, zmatek a uvědomování si společenských nerovností, které doprovází potíže s přetavením dobrých úmyslů v činy, jež by přinesly skutečnou změnu.“ — Joanna JanikowskaZdroj citátu: CineLink Industry Days

Na státní svátek Dne sjednocení vypravila populistická Aliance pro sjednocení Rumunů vlak pro své příznivce za oslavami, jejichž vrcholem měly být nacionalistické proslovy předsedy George Simiona. Observace cestujících a účastníků velkolepého sjezdu přibližuje nebezpečný vzestup krajní pravice v Rumunsku.„Potřebujeme vůdce, kteří milují svou vlast, svůj lid a jejich hodnoty.“

V poetickém snímku z athénských ulic se mísí barvitá imaginace se silným politickým poselstvím. Střet dvou světů – lidského světa plného dynamičnosti a světa antických soch reprezentujících tradici a statičnost – je zobrazen s hravou nadsázkou, v níž ožívají sochy, a lidé se naopak v sochy mění. Sledujeme skupinku mladých umělců, umělkyň a aktivistů pořádajících demonstrace za zničení historických monumentů, hlavně chrámu Parthenón, jenž funguje jako metafora starých pořádků zabraňujících radikální společenské změně. Odhaluje se tak vztah mezi současnou politickou situací Řecka a doktrínou kulturního dědictví.„Co by řekly sochy, kdyby mohly mluvit?“

Co je to život?, ptá se Max Kestner v úvodu svého rozpínavého zamyšlení nad největšími záhadami vesmíru. Odpovědi, které by osvětlily, proč vůbec existujeme, hledá ve filozofii, biologii i kvantové fyzice. Kromě své zvědavosti se nechává vést 10 let starým incidentem z kodaňské zoo. Její ředitel dal tehdy usmrtit zdravou žirafu, protože už nebyla potřeba v rámci mezinárodního chovného programu. Skutečnost, kolik lidí po celém světě vyjádřilo s „nadbytečným“ zvířetem soucit, podle Kestnera naznačuje, že toho s okolním světem, včetně neviditelných mikrobů, sdílíme mnohem víc, než si připouštíme. „Mohl jsem vytvořit příběh o tom, jak fungují média a jak ten příběh v médiích explodoval, ale pro mě to byly vědecké a filozofické otázky, u kterých jsem pociťoval, že tu v té době byly, ale nebyly ve skutečnosti zodpovězeny.“ — Max Kestner