aktivismus
Dům bez východu
Režisér Tomáš Hlaváček volně navazuje na časosběrný dokument Bydlet proti všem, v němž zachytil spor okolo brněnského projektu Rapid Re-Housing. Tématem důstojného bydlení pro rodiny v nouzi se zabývá také Dům bez východu. Lidé obývající nájemní byty v brněnské „Kuncovce“ chtěli teplou vodu, elektřinu a férové jednání. Od majitele, který podle vlastních slov „nemá rád barevný“, se místo toho dočkali šikany a vyhrožování. Policie ani město jim nepomohly. Kvůli boji za svá práva proto spojili síly s aktivisty a právníky. Mnohaměsíční konflikt se soudní dohrou Hlaváček zaznamenává jako angažovaný pozorovatel. "Když jsem poprvé vkročil do toho domu, tvrdě jsem narazil na propast mezi teoretickým rozuměním a reálným prožitkem extrémní chudoby a nerovnosti, které úděl obyvatel vrhají do žité bezvýchodnosti. Pozoroval jsem prostor, kde obhajoba vlastních práv, natožpak lidské důstojnosti, je natolik drahá a nebezpečná, že její domáhání se rovná existenčnímu ohrožení sebe a rodiny. Na Kuncovce jsem poznal, že být chudý znamená stát se komoditou zneužívání, kterou nikdo nechce slyšet, neboť chudoba je už sama o sobe proviněním. Nešlo tak otočit hlavu a dělat, že tento svět neexistuje." - Tomáš Hlaváček
režie: Tomáš Hlaváček
originální název: Dům bez východu
země: Česká republika
rok: 2024
délka filmu: 146 min.
Odysseus
James Joyce tvořil své monumentální dílo na podkladu Homérova eposu. Běloruský režisér se rozhodl „seškrábat“ slova z literátova textu a přes něj „psát“ vlastní novodobou odyseu. Ve svém filmu-palimpsestu se odkazuje nejen ke slavnému modernistickému románu irského spisovatele, ale hned v úvodním obraze do hry vtahuje neméně proslulý pokus o filmovou adaptaci z roku 1967. Jen Dublin nahradil Minsk a místo židovského všetečky bloudí po celý den labyrintem města Ruslyk, osobní režisér prezidenta Lukašenka. Na své postmoderní spletité pouti se potkává s lékaři, politiky, propagandisty, umělci, opilci i vyvrheli. S nimi vede rouhavé dialogy o prohnilé povaze vládnoucího režimu, ventiluje frustrace tvůrčí i osobní nebo se jen snaží vypůjčit si mobil, aby mohl zavolat domů své ženě. Přes devět hodin se odvíjející filmový kolos fascinuje všudypřítomností intenzivních momentů, skládaných za sebou s až divokou rytmickou kadencí.„Říkal jsem si, že by bylo hezké ukázat skutečný Minsk. To je jeho diss track.“Zdroj citátu: Mubi
režie: Nikita Lavretski
originální název: Ulysses
země: Bělorusko
rok: 2024
délka filmu: 586 min.
Pistáciové války
Spojené státy americké jsou největším producentem pistácií na světě. Jejich pěstování v Kalifornii si žádá obří objemy vody, která se už přitom spoustě lidí v potřebném množství nedostává. A z rozlehlých vnitrozemských plání, plundrovaných dříve v tomto americkém státě těžbou ropy, se mezitím stávají obří průmyslové farmy. Investigativní novinář Yasha Levine na své reportážní cestě odkrývá souvislosti bezohledného kupčení s jednou z nejzákladnějších surovin. Změny v legislativě i masivní zásahy do přirozených toků totiž proměňují nejen krajinu, ale především lidskou hodnotu životadárné kapaliny.„Nejvíce mě šokuje, když porovnávám obrázky z minulosti – bujné mokřady s bohatým ptačím životem – se současnou krajinou, které dominuje průmyslové zemědělství.“Zdroj citátu: Film Fest Report
režie: Rowan Wernham, Yasha Levine
originální název: Pistachio Wars
země: Nový Zéland, Spojené státy
rok: 2024
délka filmu: 75 min.
Přízračný glitch
Základ konceptuálního snímku Pauly Albuquerque vychází z propagandistického dokumentu z 50. let, na nějž autorka narazila během svého výzkumu v archivu amsterdamského filmového muzea Eye. Ten pojednává o „osvětových“ kolonizačních aktivitách Nizozemska v Surinamu. Archivní záběry ukazující interakci mezi nizozemskou zdravotní sestrou a domorodými kmeny režisérce posloužily k vytvoření podvojného filmového díla, které prostřednictvím digitálního glitche nahrazujícího siluety původního obyvatelstva umožňuje upozornit na ideologičnost originálního filmu a vrátit ztracenou svrchovanost „duchům“, kteří byli po staletí chápáni jako ti podřadní.„Všimněte si, že je obrovský rozdíl v tom, jak je tělo bílého muže reprezentováno při vyčerpání… a když se podíváme na BIPOC [černí, původní obyvatelé a nebílí lidé]. Pak je tělo vždy, chudé, špinavé, nemocné. Vždy je ve vztahu k otroctví nebo kolonialismu, nebo v pozici otroctví.“ — Paula AlburqerqueZdroj citátu: Screen Daily
režie: Paula Albuquerque
originální název: Like the Glitch of a Ghost
země: Nizozemsko, Portugalsko
rok: 2023
délka filmu: 21 min.
Reportáž psaná na benzínce
Novinářka týdeníku Respekt Ivana Svobodová, která se specializuje na českou dezinformační scénu, nevytváří své reportáže od stolu, ale v terénu. Pouští se do názorových střetů s lidmi, kteří věří postojům, šířeným blogery jako Vidlák. Názorová pluralita se jejich vlivem proměnila v bitevní pole, rozdělené na hodná a zlá média. Konfrontační portrét role liberálního periodika v době bujení konspirací na sociálních sítích se sociologickým přesahem pojednává o nemožnosti dialogu. Ptá se na rozdíl mezi názorem a faktem i na to, jakou autoritu respektuje ten, který je proti autoritám, a kdo je hlídacím psem demokracie.„Nevím, co je to za svět, nemyslím politicky, ale lidsky. Jak často se člověk dostane do takového vzteku, že by chtěl někoho cizího urazit?“
režie: Zora Čápová
originální název: Reportáž psaná na benzínce
země: Česká republika
rok: 2024
délka filmu: 54 min.
S prázdnými domy můžeme nakládat, jak se nám zlíbí
Snímek na pomezí reportážního filmu a video eseje sleduje jeden běžný večer s řeckou nezávislou organizací Pugnant Film Series, jež pořádá netradiční projekce pro publikum, které chce vidět to nejzajímavější ze světa nezávislého, autorského a experimentálního filmu. Tentokrát se místem cinefilního činu stávají opuštěné domy v centru Athén, jejichž prázdné prostory se promění v kinosály, které vlivem kultury a sdíleného filmového zážitku na chvíli znovu ožijí.„Prázdné domy jsou naše a my si s nimi můžeme dělat, co chceme.“
režie: Giorgos Efthimiou
originální název: Τα Άδεια Σπίτια Είναι Δικά Μας Να Τα Κάνουμε Ότι Θέλουμε
země: Řecko
rok: 2024
délka filmu: 7 min.
Soudružky a soudruzi
Simone, Francesca a Olivia jsou tři mladí lidé z Boloni, kteří jsou členy Strany komunistické obnovy. Plní životního elánu se účastní demonstrací a stranických mítinků a věří, že dokážou změnit současný, nelítostným kapitalismem a tlakem na výkon ovládaný svět k lepšímu. Alespoň do té chvíle, kdy se ukáže, že změnit názor starších členů a členek strany je takřka nemožné a neúspěšné pokusy o získání nových příznivců se protnou s nesnázemi v jejich osobních životech. Soudruzi a soudružky jsou empatickým časosběrným portrétem, jenž ukazuje, jak současná mladá generace vlivem sociálního tlaku a turbulentních vnitřních změn přichází o iluze a jak těžké je udržet si víru v to, co podle nás dává smysl.„Vyprávěním příběhů Olivie, Francesky a Simoneho se snažím ukázat témata, která jsou společná mnoha lidem ve věku 20–30 let: přílišnou stimulaci, zmatek a uvědomování si společenských nerovností, které doprovází potíže s přetavením dobrých úmyslů v činy, jež by přinesly skutečnou změnu.“ — Joanna JanikowskaZdroj citátu: CineLink Industry Days
režie: Joanna Janikowska
originální název: Towarzysze
země: Polsko, Itálie
rok: 2024
délka filmu: 61 min.
Vlak sjednocení
Na státní svátek Dne sjednocení vypravila populistická Aliance pro sjednocení Rumunů vlak pro své příznivce za oslavami, jejichž vrcholem měly být nacionalistické proslovy předsedy George Simiona. Observace cestujících a účastníků velkolepého sjezdu přibližuje nebezpečný vzestup krajní pravice v Rumunsku.„Potřebujeme vůdce, kteří milují svou vlast, svůj lid a jejich hodnoty.“
režie: Ștefan Marcu
originální název: Trenul Unirii
země: Rumunsko
rok: 2024
délka filmu: 24 min.
Všechno, co od sochy chceme, je, aby se nehýbala
V poetickém snímku z athénských ulic se mísí barvitá imaginace se silným politickým poselstvím. Střet dvou světů – lidského světa plného dynamičnosti a světa antických soch reprezentujících tradici a statičnost – je zobrazen s hravou nadsázkou, v níž ožívají sochy, a lidé se naopak v sochy mění. Sledujeme skupinku mladých umělců, umělkyň a aktivistů pořádajících demonstrace za zničení historických monumentů, hlavně chrámu Parthenón, jenž funguje jako metafora starých pořádků zabraňujících radikální společenské změně. Odhaluje se tak vztah mezi současnou politickou situací Řecka a doktrínou kulturního dědictví.„Co by řekly sochy, kdyby mohly mluvit?“
režie: Daphné Hérétakis
originální název: Ce Qu'on Demande à une Statue, C'est Qu'elle Ne Bouge Pas
země: Francie, Řecko
rok: 2024
délka filmu: 31 min.
Život a další problémy
Co je to život?, ptá se Max Kestner v úvodu svého rozpínavého zamyšlení nad největšími záhadami vesmíru. Odpovědi, které by osvětlily, proč vůbec existujeme, hledá ve filozofii, biologii i kvantové fyzice. Kromě své zvědavosti se nechává vést 10 let starým incidentem z kodaňské zoo. Její ředitel dal tehdy usmrtit zdravou žirafu, protože už nebyla potřeba v rámci mezinárodního chovného programu. Skutečnost, kolik lidí po celém světě vyjádřilo s „nadbytečným“ zvířetem soucit, podle Kestnera naznačuje, že toho s okolním světem, včetně neviditelných mikrobů, sdílíme mnohem víc, než si připouštíme. „Mohl jsem vytvořit příběh o tom, jak fungují média a jak ten příběh v médiích explodoval, ale pro mě to byly vědecké a filozofické otázky, u kterých jsem pociťoval, že tu v té době byly, ale nebyly ve skutečnosti zodpovězeny.“ — Max Kestner
režie: Max Kestner
originální název: Livet og andre problemer
země: Dánsko, Velká Británie, Švédsko
rok: 2024
délka filmu: 97 min.