město
Avian Omen
Dokument, který byl součástí stejnojmenné výstavy, zachycuje momenty společného setkávání ptáků a lidí v městském prostoru. Nejkřiklavějším znakem nesouladu v takovém vztahu jsou četná zranění, se kterými se okřídlení obyvatelé metropolí dostávají do záchranných stanic. Rány a nezvratná poškození jim způsobuje záměrnou i nezáměrnou činností člověk, ale i lidské výtvory sloužící ke každodennímu fungování společnosti. Na druhé straně spektra se nacházejí jedinci, kteří se o život ptáků nejen zajímají, ale dbají o jejich blaho a v přeneseném významu s našimi každodenními souputníky komunikují. „Ptáci se skládají z příběhů. Žádný pták nikdy neumře, i kdyby umřel. Všichni ptáci, kteří kdy žili, mají společnou paměť. Ptáci naučili lidi, jak ze skalnatých hor stavět svá města.“Zdroj citátu: Galerie Jeleni
režie: Denisa Langrová
originální název: Avian Omen
země: Česká republika
rok: 2024
délka filmu: 36 min.
Čistit a cídit
Dlouhé statické záběry, většinou celky a velké celky, a v nich se toho zdánlivě mnoho neděje. Jako by často někdo pustil kameru až poté, kdy se to důležité už odbylo. Ve chvílích, kdy nastupují úklidové čety a vždy takřka neviditelné ženy s prachovkou, mopem a kbelíkem. Kdy je potřeba vše připravit na další kolo provozu a užívání za podmínek, které jsme si zvykli vnímat jako zdravé. Minimalistický observační dokument nás nechává nahlédnout různé podoby toho, jak se lidská kultura zbavuje špíny a dalších nánosů. Počínaje čištěním rukou ve zdravotnictví přes různé projevy psychohygieny a sakrální rituály až po úklid v památnících holocaustu, vždy jde o tentýž cyklický proces. Právě nezbytnost a samozřejmost úkonů provázejících očistu z nich činí společenskou sílu zásadního významu. Nad asociativním sledem pomalých obrazů čištěných míst a umývaných lidí se můžeme zamýšlet nad symbolickými i pragmatickými významy rituálů všedního dne, bez nichž by se naše civilizace zhroutila.„Současnou snahou je podle mě zejména dosáhnout efektivity a produktivity v neoliberálním slova smyslu. Potom se však vytrácí jakákoli barevnost a pestrost.“Zdroj citátu: Medzinárodný filmový festival Bratislava
režie: Thomas Fürhapter
originální název: Cleaning & Cleansing
země: Rakousko
rok: 2024
délka filmu: 91 min.
Dům bez východu
Režisér Tomáš Hlaváček volně navazuje na časosběrný dokument Bydlet proti všem, v němž zachytil spor okolo brněnského projektu Rapid Re-Housing. Tématem důstojného bydlení pro rodiny v nouzi se zabývá také Dům bez východu. Lidé obývající nájemní byty v brněnské „Kuncovce“ chtěli teplou vodu, elektřinu a férové jednání. Od majitele, který podle vlastních slov „nemá rád barevný“, se místo toho dočkali šikany a vyhrožování. Policie ani město jim nepomohly. Kvůli boji za svá práva proto spojili síly s aktivisty a právníky. Mnohaměsíční konflikt se soudní dohrou Hlaváček zaznamenává jako angažovaný pozorovatel. "Když jsem poprvé vkročil do toho domu, tvrdě jsem narazil na propast mezi teoretickým rozuměním a reálným prožitkem extrémní chudoby a nerovnosti, které úděl obyvatel vrhají do žité bezvýchodnosti. Pozoroval jsem prostor, kde obhajoba vlastních práv, natožpak lidské důstojnosti, je natolik drahá a nebezpečná, že její domáhání se rovná existenčnímu ohrožení sebe a rodiny. Na Kuncovce jsem poznal, že být chudý znamená stát se komoditou zneužívání, kterou nikdo nechce slyšet, neboť chudoba je už sama o sobe proviněním. Nešlo tak otočit hlavu a dělat, že tento svět neexistuje." - Tomáš Hlaváček
režie: Tomáš Hlaváček
originální název: Dům bez východu
země: Česká republika
rok: 2024
délka filmu: 146 min.
Jemně brutální
Khlong Toei je jedna z centrálních čtvrtí Bangkoku, kde se nachází největší slum exponenciálně rostoucí thajské metropole. Místo, které pojme 100 tisíc obyvatel, by na první pohled mohly charakterizovat chaos, přelidněnost a znečištění. Čistá, imerzivní observace autorské dvojice Bêky & Lemoine zachycující rytmy denního i nočního života tohoto fascinujícího prostředí však dokazuje, že jde ve skutečnosti o živoucí organismus, v němž panuje řád a čas plyne pomalu, ale jistě. Prostředky soukromé i městské dopravy, které bez ustání přijíždějí a odjíždějí, cyklus rodícího se a zanikajícího života uprostřed obrovského trhu, jenž je tepajícím srdcem čtvrtě a původcem nejrozmanitějších mezilidských interakcí, úklidové čety zodpovědné za jeho čistotu i systematizovaný prostor, dětské hrátky a společná konzumace jídla v úzkých uličkách a útulných místnostech, jež sdílejí celé rodiny – to vše jsou lidsky jemné, a zároveň autenticky syrové obrazy všedního dne, které nabourávají stereotypní představu o životě ve slumech.„Film dekonstruuje klišé spojovaná se slumy, jako je násilí, gangy a nelegální obchod, ale zároveň se plně ponořuje do životních podmínek, každodenního rytmu, mikroekonomiky a sousedských vztahů, které tuto komunitu spojují.“
režie: Ila Bêka, Louise Lemoine
originální název: Softly Brutal
země: Francie
rok: 2024
délka filmu: 92 min.
Konečná
Konečné zastávky autobusů, tramvají a trolejbusů na předměstí Rigy. „Nemísta“ bez specifického charakteru, kde se nic zvláštního neděje a kde přesto neustává pohyb. Někteří lidé odtud vyrážejí do práce nebo do školy, jiní se vracejí domů. Nebo poblíž zastávek pracují ve svých stáncích s květinami a zeleninou. Ráno, večer, ve sněhu i dešti. Ve všední dny i svátky. Laila Pakalniņa jejich práci, čekání a míjení, klidné i netrpělivé, zachycuje v táhlých pohyblivých záběrech. Černobílá kamera Gintse Bērziņše zůstává v jednom bodě a opisuje kruh, který nikde nezačíná a nikde nekončí. Obyčejná místa zastavení, která využíváme bez toho, abychom přemýšleli nad jejich funkcí, se v bezeslovné městské symfonii stávají důležitými křižovatkami, jejichž neměnnému rytmu se musí podvolit celá metropole. Snímek objevující poezii v každodenní rutině a opakování završuje režisérčinu ornamentální trilogii o městské hromadné dopravě, již doplňují filmy Buss (2004) a Mājas (2021).„Neustále se pohybující kamera vytváří formu filmu, nahlíží z okna autobusu, trolejbusu nebo tramvaje a pozoruje svět.“Zdroj citátu: Riga International Film Festival
režie: Laila Pakalnina
originální název: Gala Punkti
země: Lotyšsko
rok: 2024
délka filmu: 71 min.
Miralles
Enric Miralles, jeden z nejnadanějších španělských architektů své generace, zemřel roku 2000 předčasně ve věku 45 let. Poslední útočiště našel na jím projektovaném barcelonském hřbitově Igualada, ztělesňujícím vše příznačné pro Mirallesovu tvorbu. V jakoby stále neukončeném prostoru lesního pohřebiště jde těžko oddělit vnitřek od vnějšku a příroda zde prostupuje architekturou. Dokumentární portrét výjimečné osobnosti se odvíjí jako dialog mezi autorským lyrickým subjektem a Mirallesovou přítomností v jím navržených stavbách. Sám architekt viděl svou práci až muzikálně, jako „variaci té stejné věci“, téhož motivu a melodie. Na tuto vlnu se ladí i dokumentární film, představující nám jedenáct výjimečných Mirallesových staveb. Ať už je to tržnice Santa Caterina v Barceloně, skotský parlament v Edinburghu nebo internátní škola v Morellu, vždy zde najdeme zřetelný otisk téže autorské ruky. Umělce stále se vzpouzejícího konvencím, a hlavně jakýmkoli hranicím, skutečným i pomyslným.„Hlas vypravěče, jehož autorkou je jedna z nejzajímavějších španělských spisovatelek současnosti Sara Mesa, se volně pohybuje po různých místech a vznáší se v Barceloně, hovoří s duchem, hledá ho, vyvolává ho ve svých prostorách, klade mu otázky o jeho architektuře, překračuje práh mezi smrtí a životem.“Zdroj citátu: FilmFreeway
režie: Maria Mauti
originální název: Miralles
země: Španělsko, Mexiko
rok: 2024
délka filmu: 90 min.
Odysseus
James Joyce tvořil své monumentální dílo na podkladu Homérova eposu. Běloruský režisér se rozhodl „seškrábat“ slova z literátova textu a přes něj „psát“ vlastní novodobou odyseu. Ve svém filmu-palimpsestu se odkazuje nejen ke slavnému modernistickému románu irského spisovatele, ale hned v úvodním obraze do hry vtahuje neméně proslulý pokus o filmovou adaptaci z roku 1967. Jen Dublin nahradil Minsk a místo židovského všetečky bloudí po celý den labyrintem města Ruslyk, osobní režisér prezidenta Lukašenka. Na své postmoderní spletité pouti se potkává s lékaři, politiky, propagandisty, umělci, opilci i vyvrheli. S nimi vede rouhavé dialogy o prohnilé povaze vládnoucího režimu, ventiluje frustrace tvůrčí i osobní nebo se jen snaží vypůjčit si mobil, aby mohl zavolat domů své ženě. Přes devět hodin se odvíjející filmový kolos fascinuje všudypřítomností intenzivních momentů, skládaných za sebou s až divokou rytmickou kadencí.„Říkal jsem si, že by bylo hezké ukázat skutečný Minsk. To je jeho diss track.“Zdroj citátu: Mubi
režie: Nikita Lavretski
originální název: Ulysses
země: Bělorusko
rok: 2024
délka filmu: 586 min.
Requiem za kmen
Pětapadesátiletá Hadžar, jež celý život strávila v kočovném íránském kmenu Bachtijáríů, je zrazena a zklamána svou nejbližší rodinou, která ji chce přinutit usadit se a v klidu dožít svůj život ve městě. Přestože jí okolnosti, včetně patriarchálního společenského systému, vzrůstajícího urbanismu ani změn klimatu, nejsou nakloněny, Hadžar se svého ovčího stáda ani nomádské svobody vzdát nehodlá. Ve svém nadmíru empatickém, částečně osobním dokumentárním debutu režisérka Marjan Khosravi utváří portrét silné ženy, která se ani tváří v tvář turbulentní modernitě nechce nechat připravit o to nejcennější, co má – o vzpomínky, tradice, kontakt s přírodou a radost z volného pohybu.„Okamžitě jsem přišla na to, že Hadžar a její osobní příběh je konceptem mého nového filmu, a rozhodla jsem se natočit film o ní a všech ostatních ženách, jako je ona: tradiční ženy a jejich boj s moderním životem. Jejich rodiny vždy rozhodují za ně, ale ony s těmito rozhodnutími nejsou nikdy spokojeny. Tyto ženy nikdo neslyší.“ — Marjan Khosravi Zdroj: Variety
režie: Marjan Khosravi
originální název: Marsiehei Baraye Eil
země: Írán, Španělsko, Katar
rok: 2024
délka filmu: 70 min.
S prázdnými domy můžeme nakládat, jak se nám zlíbí
Snímek na pomezí reportážního filmu a video eseje sleduje jeden běžný večer s řeckou nezávislou organizací Pugnant Film Series, jež pořádá netradiční projekce pro publikum, které chce vidět to nejzajímavější ze světa nezávislého, autorského a experimentálního filmu. Tentokrát se místem cinefilního činu stávají opuštěné domy v centru Athén, jejichž prázdné prostory se promění v kinosály, které vlivem kultury a sdíleného filmového zážitku na chvíli znovu ožijí.„Prázdné domy jsou naše a my si s nimi můžeme dělat, co chceme.“
režie: Giorgos Efthimiou
originální název: Τα Άδεια Σπίτια Είναι Δικά Μας Να Τα Κάνουμε Ότι Θέλουμε
země: Řecko
rok: 2024
délka filmu: 7 min.
Vtáčnik
Vtáčnik je malý kopec na okraji Bratislavy, který ještě před několika desítkami let zdobily vinice a lesy. Pro režisérku, stejně jako jeho další původní obyvatelstvo, představoval kdysi malebnou oázu klidu, v níž se ukrývali ptáci. Dnes ho však jeřáby a bagry developerských firem mění k nepoznání. Osobní dokument vyprávěný z detailní lidské i ptačí perspektivy skládá nestrannou mozaiku rozmanitých, často konfliktních výpovědí a představ o tom, jak by měl život na takovém místě vypadat. Otázky o ekonomických zájmech a snaze vést kvalitní život v souladu s přírodou se střetávají s autorčinými vzpomínkami na její dětství. „Mojím zámerom nebolo deliť ľudí na dobrých a zlých, ale poukázať na systém, ktorý vedie ľudí k tomu, aby povyšovali svoje individuálne záujmy nad spoločné blaho a aby sa obohacovali na úkor druhých.“ — Eva Križková Zdroj citátu: Deník Pravda
režie: Eva Križková
originální název: Vtáčnik
země: Slovensko, Česká republika
rok: 2024
délka filmu: 70 min.