politika

Dokument, který byl součástí stejnojmenné výstavy, zachycuje momenty společného setkávání ptáků a lidí v městském prostoru. Nejkřiklavějším znakem nesouladu v takovém vztahu jsou četná zranění, se kterými se okřídlení obyvatelé metropolí dostávají do záchranných stanic. Rány a nezvratná poškození jim způsobuje záměrnou i nezáměrnou činností člověk, ale i lidské výtvory sloužící ke každodennímu fungování společnosti. Na druhé straně spektra se nacházejí jedinci, kteří se o život ptáků nejen zajímají, ale dbají o jejich blaho a v přeneseném významu s našimi každodenními souputníky komunikují. „Ptáci se skládají z příběhů. Žádný pták nikdy neumře, i kdyby umřel. Všichni ptáci, kteří kdy žili, mají společnou paměť. Ptáci naučili lidi, jak ze skalnatých hor stavět svá města.“Zdroj citátu: Galerie Jeleni

Uprostřed pouště v Utahu, v bezprostřední blízkosti indiánské rezervace Skull Valley, se nachází přísně střežená vojenská základna, kde americká armáda od druhé světové války vyvíjí a testuje chemické, biologické a nukleární zbraně. Právě zde byli vycvičeni piloti, kteří svrhli atomovou bombu na Hirošimu. Kdokoli v daném vojenském zařízení pracuje, je vázán mlčenlivostí. Filmaři přesto z fragmentů výpovědí skládají komplexní obraz toho, jak vysokou cenu Spojené státy platí za válečné konflikty, které se sice odehrávají tisíce kilometrů daleko, ale přitom se bolestivě vpisují do americké krajiny a mentality.„Neexistuje jedna realita, zejména ne v dokumentárním filmu. Náš film je spíše zamyšlením nad náklady války a lidské existence.“ — Michael David BeamishZdroj citátu: der Freitag

Červené punčocháče jsou průkopnicemi feministického hnutí na Islandu. V sedmdesátých letech minulého století ukřižovaly na vánočním stromě figurínu unavené ženy v domácnosti, přivedly na soutěž královny krásy živou krávu nebo iniciovaly masovou stávku žen v celé zemi. Island tak v říjnu roku 1975 zjistil, co se stane, když ženy opustí své domovy a zaměstnání a udělají si den volna. Humorné i vážné výpovědi stávkujících, prokládané animacemi Joela Orloffa a závěrečnou skladbou Bjōrk, podávají katarzní svědectví o občanském probuzení a síle kolektivního hlasu, který dokáže změnit společnost.  „Pokud tento příběh nevypovíte, nikdy se nestal. Tohle je poslední šance pro ženy, aby to vyjádřily vlastními slovy, která jsou tak silná – na rozdíl od toho, že někdo někdy v budoucnu napíše něco na základě archivních materiálů.“ Zdroj citátu: Original CIN

Snímek na pomezí vizuálního umění a dokumentu prostřednictvím umně střižených archivních záběrů odkrývá stinnou minulost Nizozemské koloniální říše. Snová esej o cukrářském průmyslu poháněném vykořisťováním indonéských farmářů zobrazuje i tradiční rituály autorova národa a pokládá otázky o modernitě, plynutí času, formování paměti i podstatě lidství. „Prostřednictvím propojení výtvarného umění a filmu se nořím do strašidelné koloniální minulosti Indonésie a zkoumám její skryté hlubiny a složité vrstvy.“ — Timoteus Anggawan Kusno

„Pokud je dům jako naše tělo, kde je umístěno jeho srdce?“, ptá se vypravěčka filmu, která je zároveň jednou z obyvatelek dotyčného domu. Zatímco ji a jejího partnera pozorujeme při všednodenních činnostech, je v náznacích odhalována násilná historie daného místa, které se po letech vrací k životu.

Kinetopsie, porucha, při níž se člověk domnívá, že statické objekty jsou v pohybu, slouží jako metafora společenské situace, v níž se nacházíme: Revoluce proběhla před třiceti pěti lety, a zatímco nepřehledná současnost přináší stále nové problémy, veřejná diskuze se mnohdy stále točí kolem honu na „strašidlo komunismu“. Z perspektivy mladého páru objevujeme fascinující projekt opuštěného Discolandu Sylvie a uvědomujeme si kritické momenty politické transformace, která určila ekonomické i kulturní podmínky, v nichž dnes žijeme. „My tady bojujeme. Proti těm zasranejm komunistům, za svobodu.“

Když Aline vyrůstala v 80. letech v Západním Německu, představovala si pospolitý život na druhé straně Berlínské zdi. Veselina mezitím v komunistickém Bulharsku věřila, že v kapitalismu jsou všichni šťastní. Ve svém společném hybridním dokumentu využívají dětských představ k načrtnutí nové utopie.

Bosenské město Velika Kladuša leží nedaleko chorvatských hranic. Tamější obyvatelé často přicházejí do kontaktu s uprchlíky a uprchlicemi z Blízkého východu a jiných, ještě vzdálenějších končin. Kamera ve dne v noci pozoruje místní lesy a ulice, nezaujatě zachycuje odstraňování výbušnin z dob občanské války, školní výuku i kolektivní snahu čelit následkům stávajících konfliktů. Vrstevnatý soundtrack a rozvážný rytmus vyprávění, podřízený střídání ročních období, přispívají k tomu, že nás pomalu pohlcuje atmosféra místa, kde se kromě různých kultur setkávají i minulá a současná traumata.„Jako tvrdošíjná filmařka jsem se chtěla s tímto místem na Zemi, s tímto místem duše světa, vypořádat. Možná bych to nazvala pokusem o ‚zachycení plovoucí pravdy‘.“ — Nicole VögeleZdroj citátu: European Film Academy

Rituální tance, zaříkávání a fetiše v asociativním sledu mystických výjevů odhalují kořeny afro-kubánské menšiny v kubánské Bautě, jejíž koloniální minulost střeží socha otroka v poutech. Tabákový kouř a magické obřady probouzí duchy předků a vyzývají je, aby zaplnili zapomenutá místa kulturní paměti mladé generace, která v post-koloniální éře politické nestability a náboženského synkretismu hledá svoji identitu.„Ó, mé tělo, učiň ze mě člověka, který se vždy ptá.“ - Frantz Fanon

Spojené státy americké jsou největším producentem pistácií na světě. Jejich pěstování v Kalifornii si žádá obří objemy vody, která se už přitom spoustě lidí v potřebném množství nedostává. A z rozlehlých vnitrozemských plání, plundrovaných dříve v tomto americkém státě těžbou ropy, se mezitím stávají obří průmyslové farmy. Investigativní novinář Yasha Levine na své reportážní cestě odkrývá souvislosti bezohledného kupčení s jednou z nejzákladnějších surovin. Změny v legislativě i masivní zásahy do přirozených toků totiž proměňují nejen krajinu, ale především lidskou hodnotu životadárné kapaliny.„Nejvíce mě šokuje, když porovnávám obrázky z minulosti – bujné mokřady s bohatým ptačím životem – se současnou krajinou, které dominuje průmyslové zemědělství.“Zdroj citátu: Film Fest Report

Dao pochází z Laosu. Již řadu let ale žije ve Francii. Film odehrávající se převážně v laoské džungli je snem a představou o jejím návratu k vlastní podstatě. V meditativním rytmu pomalé lidské chůze se noříme do ženiných vzpomínek na domov, rituály a rodinu, kterou musela opustit.

Novinářka týdeníku Respekt Ivana Svobodová, která se specializuje na českou dezinformační scénu, nevytváří své reportáže od stolu, ale v terénu. Pouští se do názorových střetů s lidmi, kteří věří postojům, šířeným blogery jako Vidlák. Názorová pluralita se jejich vlivem proměnila v bitevní pole, rozdělené na hodná a zlá média. Konfrontační portrét role liberálního periodika v době bujení konspirací na sociálních sítích se sociologickým přesahem pojednává o nemožnosti dialogu. Ptá se na rozdíl mezi názorem a faktem i na to, jakou autoritu respektuje ten, který je proti autoritám, a kdo je hlídacím psem demokracie.„Nevím, co je to za svět, nemyslím politicky, ale lidsky. Jak často se člověk dostane do takového vzteku, že by chtěl někoho cizího urazit?“

Třináctého prosince 1981 bylo v celém Polsku přerušeno telefonní spojení. V ulicích měst se objevily tanky. V platnost vešel zákaz nočního vycházení. Vláda generála Jaruzelského totiž v reakci na rostoucí vliv odborového hnutí Solidarita vyhlásila výjimečný stav. Střihový dokument Tomasze Wolského využívá méně známých archivních záběrů, aby tuto vypjatou kapitolu polské historie zasadil do širších souvislostí. Do koláže stříhané s citem pro absurdno ovšem nezařazuje jen proslovy politiků a dramatické střety občanů s represivním aparátem. Mýtus o národu, který trpěl pod totalitní nadvládou, nabourává obrazy všedního života. Mnozí Poláci jsou v souladu s vládní propagandou přesvědčeni, že opozice mohla rozpoutat občanskou válku. Jiné trápí víc prázdné regály než nesvoboda. Všudypřítomní policisté a vojáci se stávají stejně samozřejmou součástí socialistické reality jako fakt, že obchod s botami prodává kuřata. Celou situací se paradoxně zdá být nejvíc znepokojen zahraniční zpravodaj. Portrét rozdělené země, jehož tragikomičnost spočívá i v tom, jak je nadčasový, uzavírá Wolského historickou trilogii (viz Zwyczajny kraj (2020) a 1970 (2021)).„Tentokrát jsem chtěl s archivním materiálem zacházet jako s free jazzem. To se odrazí i v soundtracku.“Zdroj citátu: Variety

Simone, Francesca a Olivia jsou tři mladí lidé z Boloni, kteří jsou členy Strany komunistické obnovy. Plní životního elánu se účastní demonstrací a stranických mítinků a věří, že dokážou změnit současný, nelítostným kapitalismem a tlakem na výkon ovládaný svět k lepšímu. Alespoň do té chvíle, kdy se ukáže, že změnit názor starších členů a členek strany je takřka nemožné a neúspěšné pokusy o získání nových příznivců se protnou s nesnázemi v jejich osobních životech. Soudruzi a soudružky jsou empatickým časosběrným portrétem, jenž ukazuje, jak současná mladá generace vlivem sociálního tlaku a turbulentních vnitřních změn přichází o iluze a jak těžké je udržet si víru v to, co podle nás dává smysl.„Vyprávěním příběhů Olivie, Francesky a Simoneho se snažím ukázat témata, která jsou společná mnoha lidem ve věku 20–30 let: přílišnou stimulaci, zmatek a uvědomování si společenských nerovností, které doprovází potíže s přetavením dobrých úmyslů v činy, jež by přinesly skutečnou změnu.“ — Joanna JanikowskaZdroj citátu: CineLink Industry Days

Na počátku byl autobiografický umělecký projekt. Miriam Bajtala využila půdorysy 18 bytů, v nichž dosud žila. Posloužily jí jako plátna, na něž slovem i barvami přenesla své vzpomínky na daný prostor i znevýhodňující socioekonomické faktory, kterými byla jako žena a cizinka formována. V započaté konfrontaci s vlastní rodinnou historií nyní autorka pokračuje ve filmu, který je fikcí, dokumentem i performancí. Různé prostory i dimenze existence – národní, třídní, genderové – jsou v něm neustále vrstveny přes sebe a přeuspořádávány. Výsledkem aktu vizualizace a aktualizace se stává prostorové curriculum vitae.„Můj experiment s vytvořením konceptuálního filmu o dospívání.“ — Miriam BajtalaZdroj: sixpackfilm

Jaderný fyzik a rekordman v extrémním otužování Vitalij se živí jako zedník a žije za hranicí chudoby. Zatímco jeho rodiče, prominentní vědci, vzpomínají na slávu režimu, jenž ochotně budovali, zapřisáhlý patriot z Novosibirska postupně mění názor na putinovské Rusko. Zavrhuje jeho kapitalistickou podstatu a dál, jako radikalizovaný bloger, hlásá nastolení spravedlivějšího režimu. Tento mezigenerační střet je pro země bývalého sovětského bloku typický. Zatímco starší generace vzpomíná na jistoty a výhody minulého režimu, ta mladší se beznadějně zmítá v krizi autorit, odmítá minulou i současnou politickou reprezentaci a uchyluje se k extrémním názorům. Do krajnosti, jako ostatně vše ve svém životě, prožívá své politické procitnutí i Vitalij jako syn elit odsunutých po rozpadu impéria na společenskou periferii. Časosběrná charakterová studie, natočená mezi lety 2016 a 2024, vyobrazuje, jak dlouhodobá frustrace a deziluze vede k tomu, že se celé generace a společenské třídy přiklání k radikálním řešením a hlasují pro autoritářské lídry typu Putina, Trumpa nebo Le Penové. „Nebojím se převratu, těším se na něj. Jakákoli změna bude k lepšímu, protože horší už to být nemůže.“ 

Čtyři mladí ukrajinští filmaři se během první vlny koronaviru vydávají do ústraní na venkov, aby pracovali na svých uměleckých projektech. Tam, kde hledali klid a únik od pandemických restrikcí, nalézají nakonec mnohem víc. Filmový deník, ve kterém režisérčin hlas promlouvá k nadčlověku v sobě, se stává nejen záznamem tvůrčího vývoje a hledání, ale i popisem bolestivé cesty za poznáním vlastního nitra. Titulní separace se netýká jen prostorového a vztahového vzdalování mezi jednotlivci, ale chápat ji můžeme i v koordinátech oddělování jednotlivých vrstev osobnosti v procesu sebepozorování.„Separace je přirozený proces ničení, který odhaluje člověka a nechává ho o samotě.“Zdroj: IMDb

Na státní svátek Dne sjednocení vypravila populistická Aliance pro sjednocení Rumunů vlak pro své příznivce za oslavami, jejichž vrcholem měly být nacionalistické proslovy předsedy George Simiona. Observace cestujících a účastníků velkolepého sjezdu přibližuje nebezpečný vzestup krajní pravice v Rumunsku.„Potřebujeme vůdce, kteří milují svou vlast, svůj lid a jejich hodnoty.“

V poetickém snímku z athénských ulic se mísí barvitá imaginace se silným politickým poselstvím. Střet dvou světů – lidského světa plného dynamičnosti a světa antických soch reprezentujících tradici a statičnost – je zobrazen s hravou nadsázkou, v níž ožívají sochy, a lidé se naopak v sochy mění. Sledujeme skupinku mladých umělců, umělkyň a aktivistů pořádajících demonstrace za zničení historických monumentů, hlavně chrámu Parthenón, jenž funguje jako metafora starých pořádků zabraňujících radikální společenské změně. Odhaluje se tak vztah mezi současnou politickou situací Řecka a doktrínou kulturního dědictví.„Co by řekly sochy, kdyby mohly mluvit?“

Vtáčnik je malý kopec na okraji Bratislavy, který ještě před několika desítkami let zdobily vinice a lesy. Pro režisérku, stejně jako jeho další původní obyvatelstvo, představoval kdysi malebnou oázu klidu, v níž se ukrývali ptáci. Dnes ho však jeřáby a bagry developerských firem mění k nepoznání. Osobní dokument vyprávěný z detailní lidské i ptačí perspektivy skládá nestrannou mozaiku rozmanitých, často konfliktních výpovědí a představ o tom, jak by měl život na takovém místě vypadat. Otázky o ekonomických zájmech a snaze vést kvalitní život v souladu s přírodou se střetávají s autorčinými vzpomínkami na její dětství. „Mojím zámerom nebolo deliť ľudí na dobrých a zlých, ale poukázať na systém, ktorý vedie ľudí k tomu, aby povyšovali svoje individuálne záujmy nad spoločné blaho a aby sa obohacovali na úkor druhých.“ — Eva Križková Zdroj citátu: Deník Pravda