Souhvězdí

27. září 2020 vypukla druhá válka o Náhorní Karabach mezi mezinárodně neuznanou Republikou Arcach a Ázerbájdžánem. Během tohoto čtyřiačtyřicetidenního konfliktu zmizel uprostřed válečné zóny mladší bratr režisérky, Soghomon, který právě absolvoval vojenskou službu. Ve snaze vypořádat se se strachem a nejistotou, které ochromily její rodinu po dobu dvou následujících let, kdy se Soghomona pokoušeli usilovně najít, Shoghakat Vardanyan začala zaznamenávat každodenní realitu na kameru svého telefonu. Pozoruhodně vyspělý, trýznivý i nadějeplný dokumentární debut režisérky, jež s filmem do té doby neměla žádné zkušenosti, dokazuje, že i se sebebolestnější ztrátou se lze smířit teprve ve chvíli, kdy je uzavřená.„Tento film jsem natočila pro lidi, kteří jsou stále drženi v zajetí, a pro všechny rodiny, které někoho ztratily. Je to emocionálně velmi náročný film, ale možná pro ně jeho sledování může být terapeutické.“ — Shoghakat VardanyanZdroj citátu: IDFA

Uprostřed pouště v Utahu, v bezprostřední blízkosti indiánské rezervace Skull Valley, se nachází přísně střežená vojenská základna, kde americká armáda od druhé světové války vyvíjí a testuje chemické, biologické a nukleární zbraně. Právě zde byli vycvičeni piloti, kteří svrhli atomovou bombu na Hirošimu. Kdokoli v daném vojenském zařízení pracuje, je vázán mlčenlivostí. Filmaři přesto z fragmentů výpovědí skládají komplexní obraz toho, jak vysokou cenu Spojené státy platí za válečné konflikty, které se sice odehrávají tisíce kilometrů daleko, ale přitom se bolestivě vpisují do americké krajiny a mentality.„Neexistuje jedna realita, zejména ne v dokumentárním filmu. Náš film je spíše zamyšlením nad náklady války a lidské existence.“ — Michael David BeamishZdroj citátu: der Freitag

Když francouzští vojáci na konci 19. století drancovali Dahomejské království, ležící na území dnešního Beninu, přisvojili si mimo jiné tisíce uměleckých artefaktů. V roce 2021 bylo rozhodnuto, že 26 z nich bude navráceno do země svého původu. Režisérka Mati Diop sleduje jejich odyseu vedoucí z Paříže do Cotonou. Odkaz ukradených pokladů ožívá nejprve ve fantaskním komentáři beninského krále, kterého znázorňuje jedna ze sošek, poté během vzrušené debaty univerzitních studentů. Film, v němž se duchové minulosti setkávají s postkoloniální přítomností afrického kontinentu, získal hlavní cenu berlínského festivalu.„Francie toto místo využívala po staletí. Musíte udělat víc. Musíte jít dál. Musíte této otázce vdechnout nový život, a o to jsem se v tomto filmu pokusila.“ Zdroj citátu: The Hollywood ReporterProjekce se koná ve spolupráci s Kanceláří Evropského parlamentu. Film Dahomey je nominovaný na Cenu diváků LUX Evropského parlamentu. Hodnotit film můžete ZDE.

Válečná turistika představuje extrémní formu volnočasové aktivity, která slouží k ukojení zvědavosti i dosažení zážitku dobrodružství a relaxace. Její kulisy ovšem netvoří zachovalé kulturní památky, ani nemůžete očekávat tepající společenský život a pocit povšechného bezpečí. Právě naopak. O zvráceném byznysu s adrenalinem a neštěstím druhých vypráví reportážní dokument sledující organizátory i účastníky zájezdů do rizikových oblastí. Jedinců, kteří se ale zároveň odmítají vzdát luxusu pohodlí a veškeré možné ochrany. I když nedaleko od nich umírají děti a lidem se rozpadají domy a životy.„Vím, že je to velmi kontroverzní. Lidé se obecně raději dívají na filmy o lidech, kteří bojují za svobodu nebo jsou pozitivnější. Často rádi cítíme k postavám nějaké pouto.“Zdroj citátu: Business Doc Europe

V létě roku 1982 za sebou izraelská armáda během intervence v Libanonu nechala tři tisíce mrtvých a zmocnila se archivu Palestinského výzkumného ústavu v Bejrútu. Ministerstvo obrany zneužilo rozsáhlé sbírky palestinských knih, fotografií a filmů k propagandistickým účelům. Palestinec Aljafari si přisvojené obrazy bere zpět a prostřednictvím kinematografické sabotáže je vytrhává z vynuceného ideologického kontextu. Přeškrtává červenou barvou komentáře i postavy vítězů, poeticky koloruje, asociativně propojuje a neoblomně usvědčuje. Jeho koláž, která má v názvu arabské slovo fidai, což znamená obětovat se pro dobro celku, je aktem politického vzdoru a uměleckého osvobození.„Aljafari popsal svůj přístup jako ‚fotoaparát vyvlastněných‘, když obnovuje ztracené obrazy a vzpomínky na život v Palestině. Dokumentární film dekontextualizoval již existující materiál jako formu uměleckého a politického osvobození.“Zdroj citátu: POV Magazine

Okamžiky následující těsně po úmrtí člověka patří k těm hluboce intimním, provázeným pocitem osamělosti a emotivního pohnutí. Už bezduchá tělesná schránka se z nemocnice transportuje do márnice. Kaple se hotoví k poslednímu rozloučení. Přijíždějí pohřební zřízenci. Rodinné příslušnictvo obhlíží přípravy. Farářka si chystá proslov. Za pomyslnou oponu tajemství nás režisérka snímku nechává nahlédnout imitovaným voyeurským kukátkem přiloženým před objektiv kamery. To, co je pro jednoho finále životní pouti, může být pro druhého sledem stále dokola opakovaných úkonů bez znatelného konce v dohlednu.„Ráda zkoumám věci, které jsou ambivalentní, témata, která zpochybňují mé vlastní morální kodexy a reference a vyvolávají téměř fyzickou reakci.“Zdroj citátu: https://nordiskfilmogtvfond.com/news/stories/2023-nordic-talents-to-watch

Olga Černych chtěla původně natočit portrét své matky. V únoru 2022 ovšem Rusko znovu napadlo Ukrajinu a všechno se rozpadlo. Režisérčin trojgenerační kaleidoskop vzpomínek je snahou najít pevný bod tváří v tvář nejisté budoucnosti. Její videohovory s matkou a babičkou jsou prokládány fotografiemi a filmy z rodinného archivu i reportážními obrazy současné ukrajinské každodennosti. Koláž minulých a přítomných příběhů tří žen a jedné země prostupuje především pocit stesku a ztráty. Současně ale vypovídá o odvaze a vzdoru národa, který opakovaně čelí vnějšímu tlaku.„Hodně jsme pracovali na rovnováze mezi portrétem země a historií tohoto města a ponořením do rodinného příběhu, protože jsme nechtěli historický film.“Zdroj citátu: Variety

Pro Christine Angot byly její knihy od začátku spisovatelské kariéry prostorem, kde mohla vyjádřit to, co nikdo nechtěl vidět a slyšet. Třeba incest. Otec ji zneužíval od jejích třinácti let. Ve svém režijním debutu se vrací do míst, kde k tomu docházelo, a konfrontuje ty, kdo tehdy mlčeli. Nejdřív otcovu manželku. Pak svou matku nebo bývalého partnera. Dlouhé, nepříjemné, ale taky očistné dialogy jsou prokládány úryvky z rodinných filmů a fotografiemi z doby autorčina traumatizujícího dospívání. Z těchto útržků minulosti skládá portrét člověka, který jí ukradl dětství. To si teď pomocí psaného a mluveného slova bere zpět.„U ostatních scén nás kamera nutila komunikovat tak, jak jsme to nikdy předtím nedělali, částečně kvůli celému filmařskému aparátu – štábu, který cestoval vlakem, kameramanům, kteří stáli kolem, zvukaři atd. Filmové natáčení má v sobě určitou formálnost, která vás zavazuje k tomu, abyste spolu vedli víc než jen nezávaznou konverzaci.“Zdroj citátu: The Hollywood Reporter

Audiovizuální báseň pomocí asociativních obrazů přibližuje myšlenky a tužby ukrajinské filmařky při jejím studijním pobytu v cizí zemi. Seznamuje se s portugalským jazykem a skrze jeho specifika, zvukomalebnost i podobnosti s její rodnou řečí proniká do místní kultury v roli potenciální migrantky. Vzpomíná však na svou domovinu sužovanou válkou, která se do jejích úvah neustále navrací a vytváří tak nečekané spojnice mezi jejím současným domovem a bolestnými vzpomínkami na Ukrajinu. Melancholický film tak představuje jazyk jako průvodce cizí krajinou a snové obrazy každodennosti jako deníkový záznam.„Těžko říct, kde mám domov. Když se člověk často stěhuje, tolik k místům nepřilne.“

Bosenské město Velika Kladuša leží nedaleko chorvatských hranic. Tamější obyvatelé často přicházejí do kontaktu s uprchlíky a uprchlicemi z Blízkého východu a jiných, ještě vzdálenějších končin. Kamera ve dne v noci pozoruje místní lesy a ulice, nezaujatě zachycuje odstraňování výbušnin z dob občanské války, školní výuku i kolektivní snahu čelit následkům stávajících konfliktů. Vrstevnatý soundtrack a rozvážný rytmus vyprávění, podřízený střídání ročních období, přispívají k tomu, že nás pomalu pohlcuje atmosféra místa, kde se kromě různých kultur setkávají i minulá a současná traumata.„Jako tvrdošíjná filmařka jsem se chtěla s tímto místem na Zemi, s tímto místem duše světa, vypořádat. Možná bych to nazvala pokusem o ‚zachycení plovoucí pravdy‘.“ — Nicole VögeleZdroj citátu: European Film Academy

Román Makamisa (1890) filipínského básníka a revolucionáře Josého Rizala nebyl nikdy dokončen. Autor v něm odsuzoval náboženské pokrytectví a zneužívání moci ze strany křesťanských kolonizátorů. Když byl románový fragment po téměř sto letech objeven, stal se inspirací pro tuto obrazoboreckou filmovou báseň. Pásmo výjevů zachycených na ručně kolorovaný a různě deformovaný 35mm filmový materiál nás vrací k počátkům kinematografie, kdy Filipíny zároveň bojovaly za svou nezávislost. Radikální antikolonialistický pamflet doprovází soundtrack Davida Toopa a režisérovy kapely The Kontra-Kino Orchestra.„Vše, co vidíte na plátně, neprošlo žádnou postprodukcí, z koupelny jsme udělali temnou komoru, kde jsme s filmem manipulovali.“Zdroj citátu: Il manifesto

Vysoko v horách se vede trochu jiný život. Blízko ledovcům, v odtržení od civilizace vidíte jasněji hvězdy na noční obloze, můžete meditovat v naprostém tichu nebo cítit pokoru tváří v tvář živlům. Ale také pozorovat úplně jako z první řady ústup ledových mas a s tím související zmar. Poetický dokument dotýkající se alpských vrcholů je věnován lidem, kteří se pohybují ve výškách, a přesto se nad nikoho nepovyšují. Spíše setrvávají na místě, obklopeni přírodou, stejně jako tento film, pokoušející se zachytit genius loci prostředí, kde se většinou čas odměřuje v eonech a věcích.„Moje květina neustále mění úhel pohledu při ‚popisu [horského] života, který plyne na různých úrovních‘.“Zdroj citátu: Variety

Přímo před našima očima se rodí nový byznys, který jedněm může přinášet útěchu a druhé budit ze spaní. Už dnes si lidé mohou povídat s chatboty poháněnými umělou inteligencí, která simuluje osobnost zesnulého blízkého člověka. Investigativní dokument nahlíží novodobý technologický výdobytek z hlediska utilitárního, morálního i společenského. O své postoje a názory se podělí programátoři chatbotových aplikací, jejich uživatelé, televizní producenti i akademičtí pracovníci. A nad tím vším se vznáší otázka: S kým si to doopravdy povídáme, když mluvíme s umělou inteligencí?„Lidé si obecně myslí, že robot se stává nebezpečným až ve chvíli, kdy se u něj vyvine vědomí. Ale to je zavádějící myšlenka, takže mnoho lidí argumentuje takto: dokud nebude vytvořen vědomý stroj, nemusíme se obávat.“Zdroj citátu: Cinerratica

Lesní observace v barvách negativu zachycuje noční život zvěře mimo zraky člověka, ale jemu na doslech. Do přírodního zátiší se vkrádá antropocentrický prvek v podobě hluku z nedaleké bitevní linie. Kamera s nočním viděním proměňuje lesní zvířata ve fantaskní bytosti se svítícíma očima a jejich domov v mýtický prostor lásky a války. Obojí podle Jeana-Luca Godarda existuje vedle sebe, tak jako tiše padající sníh a výbuchy bomb nebo telefonát milenců a Putinův hlas z pekla. Poetický postapokalyptický očistec a pocta mrtvým tvůrcům představuje děsivé sousedství života a smrti.„Jean-Luc Godard je mrtvý. Jediná dvě témata, kterými se kdy zabýval, byla láska a válka, které se prolínaly jistěji, než si přál.“

Ukrajinské bezpečnostní složky od počátku ruské invaze roku 2022 zachytily a zveřejnily na internetu tisíce telefonátů ruských vojáků z fronty. Hovory mužů s matkami, manželkami a sourozenci vypovídají o síle propagandy a dezinformací i o deziluzi, válečných zločinech a traumatech. Oksana Karpovych svět slyšený uvádí do neustálého napětí se světem viděným, zvuk a obraz spolu válčí, ale spojuje je téma smrti. Somnambulní krajina připomíná postapokalyptickou počítačovou hru. Observační záběry mrtvých domů, ulic, měst, po nichž se pohybují stíny života, doprovází hlasy lidí, kteří sice stojí na opačné straně fronty, ale dnes jsou již pravděpodobně také mrtví.„I když mnohé z těchto zachycených komentářů byly tak absurdní, pomohly mi vidět realitu, s divokým ospravedlněním invaze. Ty hovory mě neustále udržovaly ve stavu kognitivní disonance, a přesně to jsem se snažila ve filmu ztvárnit.“Zdroj citátu: POV Magazine Projekce se koná ve spolupráci s Kanceláří Evropského parlamentu. Film Intercepted je nominovaný na Cenu diváků LUX Evropského parlamentu. Hodnotit film můžete ZDE.

Andrés Roca Rey (1996) patří mezi největší toreadorské hvězdy současnosti a těší se oblibě u publika tradiční hispánské koridy. Detailní, esteticky podmanivá sonda do jeho mistrovství zobrazuje přípravné rituály, honosné kostýmy, budování zvýšené pozornosti před výkonem i reflektivní rozhovory s kolegy toreadory. Jádrem filmu je však Rey přímo v ringu s býkem v až symbolicky dualistické situaci setkání trénovaného, racionálního člověka se zvířecí divokostí. Explicitní zobrazení násilí páchaného v této kontroverzní tradici vyvolává otázku, zda je původcem brutality koridy zvíře, nebo člověk samotný.„Zvíře pravděpodobně neví, že brzy zemře, ale i tak se zdá, že je se svým osudem naštvaně smířené – nebo jsme to my, kdo cítí hněv, a ten projektujeme do tohoto majestátního obrazu.“Zdroj citátu: Variety

Třicet let od popravy Nicolaea a Eleny Ceaușescuových bylo pro Rumunsko obdobím dynamických kulturních, ekonomických a politických změn. Přechod od státního socialismu ke spotřebitelskému kapitalismu ovlivnil přístup společnosti k jídlu, přírodě, historii, smrti i sexu. V osmi ironicky nazvaných kapitolách a jednom epilogu vidíme, jak se nový životní styl a neoliberální ideologii snažily prodat dobové televizní reklamy. Nekomentované pásmo klipů propagujících pivo, pračku nebo krém na boty je současně přehlídkou bizarních (mužských) fantazií a dodnes nenaplněných snů o světě neomezených možností. „Myšlenka byla v tom, abychom měli těchto osm různých způsobů uspořádání materiálů. V každé z těchto kapitol jsme se snažili vyprávět jiný příběh.“ — Ferencz-FlatzZdroj citátu: Business Doc Europe

Janomamové a Watoriki jsou domorodé kmeny obývající amazonské deštné pralesy. Do počátku 70. let minulého století žily v relativní izolaci. Během brazilské vojenské diktatury však byla napříč jejich územím postavena dálnice, která zpustošila krajinu a zpřístupnila ji firmám vytěžujícím přírodní zdroje. S nimi přišlo znečištění, násilí a nemoci. Frustrující střet se systémem, který nebere ohled na nic živé, je ve filmu zpřítomněn tak, jak jej vnímají původní obyvatelé a obyvatelky. Těm je uzpůsobeno i neuspěchané tempo a (nad)pozemská vizuální dynamika. Jsme tak vyzváni, abychom se chvíli dívali, slyšeli a cítili stejně jako lidé, jejichž svět rychle zaniká.„Naším přáním bylo, aby kamera pocítila vitalitu, přátelství a samozřejmě sílu Janomamů. Nepřišli jsme tedy s pevně strukturovaným postupem. Přijeli jsme tam s velmi, velmi malým štábem. Kamera sledovala živost, žár, který tito lidé vyzařují. A s tím jsme pracovali.“Zdroj citátu: Variety

Existenciální válečná meditace z období Americké občanské války se vrací do roku 1862 a realisticky se noří do situace vojáků Unie, prozkoumávajících nezmapovaná místa západních teritorií. Čím déle setrvávají v pustině, tím hlouběji propadají pocitům zmaru, zmatku a odpojení od reality, jako by byli cizím tělesem v čase a době, do níž nepatří, ztrácejí se sami v době. Minervini natáčel svůj první hraný film, oceněný za nejlepší režii v sekci Un certain regard v Cannes, stejně jako dokument. Autenticita neherců, tiše přihlížející zimní krajina dnešní Montany a vločky, jež se očistně snáší na unavenou, ztracenou a zpustlou duši demoralizovaných vojáků, bojujících s neviditelným nepřítelem daleko od frontové linie, přináší pohlcující ponor do minulosti USA ve stylu Terrence Malicka.„Přišlo mi přirozené vrátit se ke kořenům země, která nikdy nepřestala být rozdělená a nikdy nepřestala být ve válce s ostatními nebo svým způsobem sama se sebou.“Zdroj citátu: Variety

Základ konceptuálního snímku Pauly Albuquerque vychází z propagandistického dokumentu z 50. let, na nějž autorka narazila během svého výzkumu v archivu amsterdamského filmového muzea Eye. Ten pojednává o „osvětových“ kolonizačních aktivitách Nizozemska v Surinamu. Archivní záběry ukazující interakci mezi nizozemskou zdravotní sestrou a domorodými kmeny režisérce posloužily k vytvoření podvojného filmového díla, které prostřednictvím digitálního glitche nahrazujícího siluety původního obyvatelstva umožňuje upozornit na ideologičnost originálního filmu a vrátit ztracenou svrchovanost „duchům“, kteří byli po staletí chápáni jako ti podřadní.„Všimněte si, že je obrovský rozdíl v tom, jak je tělo bílého muže reprezentováno při vyčerpání… a když se podíváme na BIPOC [černí, původní obyvatelé a nebílí lidé]. Pak je tělo vždy, chudé, špinavé, nemocné. Vždy je ve vztahu k otroctví nebo kolonialismu, nebo v pozici otroctví.“ — Paula AlburqerqueZdroj citátu: Screen Daily

Po více než půlstoletí od alžírské války za nezávislost snímek otevírá téma role žen, které byly součástí povstání a hrály ve válce významnou roli. Některé z nich byly odsouzeny k dekádě ve vězení, jiné k trestu smrti. Po jejich propuštění v roce 1962 s nimi byl natočen film, v němž sdílely svůj příběh. V současnosti z něj existuje pouze obrazový záznam, zvuk byl nenávratně ztracen. Režisér se pouští do až detektivní práce, kdy vyhledává ženy ze záznamu a pokouší se jim navrátit jejich hlas – symbolicky i doslovně. V jejich vzpomínkách tak ožívá minulost a hrdinství žen, které se nebály mlčet. „Veškerý materiál jsem se snažil přetvořit ve film: film, který emoce spíše probouzí, než je vnucuje, film, který vás nutí přemýšlet, spíše než diktuje vědění. Film, který těmto ženám vrací tělo, jméno a slova.“  - Raphaël Pillosio Zdroj citátu: European Film Academy

Patrice Lumumba se v roce 1960 stal prvním demokraticky zvoleným premiérem Konga. Následujícího roku byl popraven během převratu zosnovaném západními mocnostmi. Lumumbův osud se ve střihovém dokumentu prolíná s příběhy legendárních jazzmanů jako Dizzy Gillespie nebo Louis Armstrong. Jejich hudba sloužila coby kouřová clona pro aktivity vlád snažících se potlačit panafrické hnutí a udržet hegemonii Západu. Režisér Johan Grimonprez v uvolněném jazzovém rytmu a se smyslem pro ironii dějin skládá pečlivě vyrešeršovanou koláž rozhovorů, archivních záběrů a zvukových nahrávek. Při zaplňování bílých míst na mapě studené války si všímá hlavně vazeb mezi kolonialismem a médii.„Ne nadarmo se jmenuje Soundtrack. Protože když jsem si poslechl materiál, tak vás to opravdu nasměruje, kam se s příběhem vydáte. Hodně politického děje je také nastoleno hudbou.“Zdroj citátu: Modern Times Review

Životopisný snímek představuje životní dráhu a kariéru jedné z nejvýznamnějších rakouských malířek Marie Lassnig (1919–2014). Skrze své expresivní a gestické malby vynikající svou výraznou barevností zkoumala vlastní tělesnost a je považována za předchůdkyni feministického umění. Nelehké dětství a absentující mateřská láska poznamenaly její celoživotní přístup k mezilidským vztahům, z nichž malířka vycházela jako samotářka oddávající se tvorbě. Citlivý a obrazivě snový film prostoupený skutečnými obrazy Lassnig tematizuje překážky, s nimiž se musí umělkyně vypořádávat v muži ovládaném světě.„Lassnig vlastně celou svou malířskou tvorbou narušovala dualitu tělo/duše, která po tisíciletí ovládala západní filozofii a společnost a jež zakládá dualitu muž/žena; demonstrovala, že poznání může být stejně tak aktem mysli, jako těla.“Zdroj citátu: Artalk

V srpnu 1965 do New Yorku přijíždí The Beatles, aby zde odehráli svůj dnes již legendární koncert ve vyprodaném stadionu Shea pro padesát pět tisíc vášnivých fanoušků. Před jejich hotelem se srocují davy mladistvých fanynek, které touží byť jen zahlédnout čtveřici svých idolů. Archivní záběry z tiskové konference a televizních přenosů se brzy překlápí do narativu založeného na autofikci amerického básníka Geoffreyho O'Briena a životopisných záznamů spisovatelky Judith Kristen. Na hranici mezi realitou a fikcí se rozvíjí básnivý příběh doplněný kresbami francouzského ilustrátora Yanna Kebbiho. Kontext snímku se postupně rozšiřuje o další významné momenty zachycené v tehdejším televizním vysílání, které evokují ducha doby a s ním spojený étos mládí. Postavy, u nichž si nejsme jisti, zda jsou skutečné, či smyšlené, prochází bohatým audiovizuálním kaleidoskopem a provází nás ztracenou, ale v našem povědomí stále přítomnou minulostí.„Někdy, když budeme snítHluboce zamilovaní, nemluvníPak si vzpomenemeNa vše, co jsme si dnes řekli.“Zdroj citátu: The Beatles - Things We Said Today

Když začaly ruské rakety létat nad jejich hlavami, sbalila si režisérka filmu pár nejnutnějších věcí a rozjela se z oblasti bezprostředního ohrožení za svými stárnoucími rodiči, žijícími více ve vnitrozemí. Válka ji ovšem brzy dohnala i tam. Dokumentární deník z prvních dnů ruské invaze na Ukrajinu přibližuje bezprostřední reakce obyčejných lidí na hrůzy odehrávající se v jejich sousedství. S tím, jak se stupňuje konflikt, roste i napětí v domácnosti, postupně připravované o základní jistoty, jako je elektrická energie a teplo. Opustit domov ale není vůbec snadné. Navíc, kdo by se postaral o všechny ty kočky a psy, když lidé odejdou?„Příběhy rodin namačkaných v jednom domě dopadají vždycky špatně, ale tihle tři jsou ještě izolovanější. Nikdo tu není, lidé odcházejí a každodenní rozhovory se až příliš rychle mění v ostré hádky.“Zdroj citátu: Cineuropa

V poetickém snímku z athénských ulic se mísí barvitá imaginace se silným politickým poselstvím. Střet dvou světů – lidského světa plného dynamičnosti a světa antických soch reprezentujících tradici a statičnost – je zobrazen s hravou nadsázkou, v níž ožívají sochy, a lidé se naopak v sochy mění. Sledujeme skupinku mladých umělců, umělkyň a aktivistů pořádajících demonstrace za zničení historických monumentů, hlavně chrámu Parthenón, jenž funguje jako metafora starých pořádků zabraňujících radikální společenské změně. Odhaluje se tak vztah mezi současnou politickou situací Řecka a doktrínou kulturního dědictví.„Co by řekly sochy, kdyby mohly mluvit?“