české filmy - studentské

Ponoření se do světa, ve kterém se za největší projev sebeobětavosti považuje smrt za vlast. Režisér ruského původu si naivně myslel, že z takového světa utekl.

Film zachycuje fungování a samotnou radost z existence jako takové fotbalové týmu z Litoměřicka FK Třeboutice, jenž je poslední ve v nejnižší fotbalové lize a tím pádem i poslední v republice.

Experimentální film nahlíží drobnohledem entomologa cyklické vzorce chování propojující člověka se světem hmyzu. Stejně jako fíková vosa neodvratitelně nachází smrt při opylování květu fíkovníku, vrháme se i my do tanců vášně a smrti. Přitahováni svůdnou vůní vábení a nevyhnutelnosti definitivního konce. „Věřím, že dokumentární filmy, a umění obecně, dokážou alchymickým způsobem zpracovat realitu tak, aby měla správnou reprezentaci.“Zdroj citátu: Dok.revue

Šestiletá Viktorka se snaží porozumět složitým vztahům ve své rodině. Zároveň se připravuje na narození sourozence a první školní den. S překonáváním všech výzev jí pomáhá její optimismus, hravost a imaginace. Dětské perspektivy, ze které je každý den plný malých zázraků, se drží také kamera. „Nevím, jestli to všechno zvládnu, protože držet v jedné ruce kočárek, v druhé knížku a ještě se k tomu snažit číst…“

Dokumentární rekonstrukce vyhroceného konfliktu mezi matkou a dcerou se inspiruje filmem Dogville Larse von Triera. K vysoké míře diváckého odcizení přispívají vedené loutky a scéna demontovaná cynickými kulisáky. Tragika přehrávané události vyniká o to více, co o ni zdánlivě aktéři postupně ztrácejí zájem. „Měla jsem mnohem větší úzkosti než teď. Neuměla jsem s nimi pracovat, neuměla jsem se tomu psychickému tlaku postavit a často jsem v důsledku toho něco neudělala nebo nenatočila. Teď něco takového neexistuje.“ Zdroj citátu: AMU

Otrokovice jsou jedním z mála českých měst, která uvedla do praxe koncept „housing first“. V rámci něj jsou osobám bez domova poskytovány sociální byty a podpora, která jim má usnadnit začlenění do společnosti. Časosběrný dokument sleduje osudy pěti lidí, kteří se do projektu zapojili v letech 2020 až 2023.„K životním strastem aktérů našeho filmu jsme přistupovali s empatií, jíž chceme vyvolat větší zájem o pochopení situace lidí, k nimž jako společnost často přistupujeme s předsudečným opovržením.“

Pohled na rozdělenou východoslovenskou vesnici. Příběh o nich, o nás a o ohni.

Ve své pýše a přezíravosti občas člověk zapomíná, že není nadřazen říši zvířat, ale její pouhou součástí. Dokumentární esej klade vedle sebe obrazy vyprázdněné lidské činnosti a zvířecího vytržení z přirozeného řádu. Bez prvoplánového moralizování nás vybízí k reflexi uspořádání světa mezi námi zvířaty. „Tam, kde se setkává svět lidí se světem opeřeným, čtyřnohým a chlupatým, nacházíme pouta, pohledy a názory, předkládáme je, ale nepřekládáme.“ – Adéla Kaiserová

Ve svém filmu se snažím pochopit, jaké to je být máma, ale nebýt tam, kde mámy bývávají, někde doma u svých dětí. Ptám se proto mojí vzdálené tety, která odjela na 4 roky do Banátu, jaké to bylo. Jak se vyrovnávala s tlakem okolí, se stýskáním a vším těžkým i hezkým, co její rozhodnutí obklopovalo. Navštěvuji místo, kde žila a zamýšlím se nad tím, co bych udělala já sama.

Edek žije se svou ženou a psem v domku u lesa. Kvůli rychle se zhoršujícímu zraku a lásce k hudbě se rozhodne naučit svého psa zpívat.

Film je cvičením prvního ročníku Katedry dokumentární tvorby FAMU.

Místnost plná bublajících akvárií. Stovky rybiček které od lidí dělí jen sklo. Film je sondou do života manželského páru akvaristů, kteří svůj život zasvětili rybám a sami sobě navzájem. Akvaristika jako práce která nikdy nekončí. Ve svém filmu pozoruji, jak funguje akvarijní burza, kde se ryby kupují i prodávají a přemýšlím, jak hluboký může být vztah jak k rybám, tak k druhému člověku.

V 80. letech patřila k výrazným osobnostem české hudební alternativy. Paralelně s tím vystudovala překladatelství a antropologii a stala se odbornicí na gender a subkultury. Portrét hudebnice, feministky a vědkyně Pavly Jonssonové, jejímž celoživotním programem je revolta proti ustrnulým strukturám.„Když jsme si tak užívaly s holkama v kapele, tak jsem si přála, aby víc holek mělo taky kapelu a zažívaly tu obrovskou radost z tvoření.“

Irma Geisslová byla česká básnířka a prozaička, která žila na přelomu 19. a 20. století. S talentovanou autorkou intimní poezie, dnes už literární historií pozapomenutou, vstupuje do pomyslného dialogu režisérka filmu a jeho přímí aktéři. Výsledkem je portrét osobnosti složený z privátních vyznání příchylnosti k dílu. „Film je tak podobiznou setkávání hlasů, slov a gest, byť mnohdy zcela banálních, která obydlují zdánlivě vyprázdněný prostor po zemřelé autorce živou lidskou přítomností.“ – Kateřina Konrádová

Plyne Berounka, plave loď, loď řídí Vladimír, loď řídil Otův strejda Prošek. Berounka plave, nic se nemění.

Nový význam pojmu found footage vtiskuje film, kde se kamery chopí na vyzvání náhodný kolemjdoucí. O městě Most se dozvídáme mnohé na nejpovolanějším místě – v nádražní restauraci, kde se vedou zdánlivě nesouvislé hovory o geniu loci, nenaplněných láskách a ceně, kterou je vždy potřeba zaplatit.„V situacích, kdy si dva takzvaně nemají co říct, je vždy o čem mluvit.“ — Šimon Gogola

Film je cvičením prvního ročníku Katedry dokumentární tvorby FAMU.

Ateliérové cvičení je přibližnou rekonstrukcí toho, co se v červnu 2023 odehrálo v životě ukrajinské střihačky. Zatímco v Praze stříhala přímý přenos ‚boxu bez rukavic‘, její sestra v Dněpru slavila narozeniny a Wagnerova paramilitantní skupina táhla na Moskvu. Uprostřed několika paralelně probíhajících dramat se protagonistka snaží udržet řád boxerského zápasu i vlastního života.

Autor zkoumá, co nám zkušenosti s (ne)používáním kamer při policejní práci mohou říci o hranicích dokumentární tvorby. Pro zodpovězení této otázky je divákovi nabídnuto nahlédnutí do tmy, kterou každý film začíná a končí.

Byl jí jeden rok, když poprvé přišla o otce. Odešel od její matky a nikdy se k nim nevrátil. Teď je dospělá, žije v Praze a bojí se, že už jej znova neuvidí, aspoň jednou. V dokumentárním deníku sledujeme vyslovenou i nevyřčenou korespondenci mezi opuštěnou dcerou a otcem, který brání svoji vlast.„Vztah Ukrajiny s Ruskem je jako vztah s bývalým přítelem, se kterým jste se rozešli sice už v roce 1991, kdy Ukrajina vyhlásila nezávislost, ale zapomněli jste si u něj klíče od svého bytu.“Zdroj citátu: AMU